Vydání: 2016/7 Papež a Kirill spolu na Kubě, 9.2.2016, Autor: Lukáš Engelmann

Abychom si představili, co takový skrupulant může prožívat, uvedu pro ilustraci příběh jedné ženy, která mi mimo svátost smíření vyprávěla, že jako malá holčička chtěla často chodit ke zpovědi: vždy se ale před zpovědnicí postavila do fronty až na poslední místo, aby se vyzpovídala těsně před mší svatou, a nestačila tak „těžce zhřešit“.
Takovým „těžkým hříchem“ už byl jen vnitřní pocit, že je příliš roztržitá nebo že závidí svým spolužačkám jejich zpěv. Někdy proto raději k eucharistii ani nepřistoupila. A když už se odhodlala Tělo Páně přijmout, stejně musela myslet na to, jestli toho byla skutečně hodna. Proto šla „pro jistotu“ před další bohoslužbou ke zpovědi znovu. Nakonec měla stejně pocit, že ještě zapomněla říct to či ono. A když náhodou bouchla dveřmi od zpovědnice a někdo se otočil, hned to pokládala za svůj těžký hřích, protože dle svého mínění „přiměla tyto lidi, aby byli roztržití při modlitbě růžence“.
Sama si určovala, co je a co není těžkým hříchem. Šlo to tak daleko, že v jednom období přestala chodit včas do hodin náboženství, protože se kněz na začátku modlil a ona už předem věděla, že u té modlitby bude roztržitá. To, že přišla pozdě, bylo pro ni menším hříchem než nesoustředěnost při modlitbě.
Je to jako „duchovní mentální anorexie“
Sama to popisuje jako určitou „duchovní mentální anorexii“. Při této nemoci si člověk dává vnitřní zákaz jíst, ale o to více musí na jídlo myslet. A stejně tak i ona měla v sobě zákaz hřešit, ale musela se hříchy neustále zabývat.
Kněz ji dokonce párkrát upozornil, že co vyznává, žádné hříchy nejsou. To ji však vedlo k veliké nedůvěře vůči němu a k pocitu, že ji vůbec nechápe. Připadala si, jako kdyby přišla se špinavým prádlem a kněz jí řekl, že to prádlo může ještě týden nosit… Po několika takových poznámkách přestala k onomu knězi chodit ke zpovědi. Naopak jiný kněz jí dával najevo, že ji chápe, že ji bere takovou, jaká je, a že i přes její hříchy ji má Bůh rád. To byl pro ni počátek uzdravení.
Vše postupně odeznívalo, když trávila společné chvíle se staršími dívkami, které měly s Bohem skutečný vztah. Přestala „počítat“ dobré a špatné skutky a začala toužit víru opravdově žít. Přestože se jí tyto pocity někdy vracejí i v dospělém věku, pochopila, že Bůh netouží po přesném výčtu hříchů. Poznala Boha, který miluje nepodmíněně.
Za úzkostmi se může skrývat nemoc
I na základě tohoto příběhu provokativně položím otázku, zda je vůbec potřeba, aby se zpovědník se skrupulanty vyrovnával. Žádný zpovědník tady není od toho, aby lidi soudil a škatulkoval do „kategorií“. Každá svátost smíření je v prvé řadě setkáním milujícího Boha s konkrétním člověkem a jeho životním příběhem, kde hraje určitou roli i hřích. Na druhé straně se každý zpovědník musí postavit k tomu, když ke svátosti smíření přijde člověk s těmito sklony. Přejít to? Upozornit? Pokusit se pomoci?
Když se ve svátosti smíření s takovým člověkem setkám, mám v sobě touhu mu pomoci. Problém je, že častokrát člověk nepřijde ke zpovědi s úmyslem eliminovat své skrupulantské sklony, ale chce dostat rozhřešení, které ho zbaví úzkostných pocitů viny. Bohužel je zbavit se těchto pocitů mnohdy pro onoho člověka důležitější než vztah k Bohu.
Pokud skrupulózní člověk hodlá se sebou něco dělat, je dobré ho poslat k odborníkovi, psychologovi. V pozadí může být totiž tzv. obsedantně-kompulzivní porucha osobnosti. Někdy není třeba hned mluvit o poruše osobnosti, ale o stylu osobnosti. To by měl dobrý psycholog umět rozlišit. Důvodem může být jednak určitá genetická predispozice a jednak výchova, kde se klade důraz na dokonalost a bezchybnost a kde se neustále hodnotí, co člověk udělal špatně a proč. Výchova, kdy se nedovolí dítěti, aby mohlo udělat chybu, a kdy si lásku a zájem rodičů musí zasloužit.
A co když skrupulozitou trpí sám kněz?
Může se jednat (ve vážnější formě) o jeden ze znaků psychické nemoci. Dobrou zprávou je, že tato nemoc je léčitelná. Důležité je překonat určitý společenský předsudek, který říká, že je nepřípustné navštěvovat psychologa či psychiatra. Vždyť je tady „pro ty blázny“! Dalším předsudkem je, že věřící člověk psychologickou pomoc nepotřebuje, protože se přece modlí! Když máme angínu, taky se možná modlíme za uzdravení, a stejně jdeme k doktorovi.
Náročnější je, je-li skrupulózním člověkem samotný zpovědník. Je potřeba s tím zavčas (pokud možno ještě v kněžském semináři) začít pracovat, protože takový kněz může svým rigidním postojem, svou „přepečlivostí“ a důrazem na „bezchybnost“ přivést penitenty, a potažmo i farníky, obrazně řečeno k šílenství.