Vydání: 2022/16 Velikonoce uprchlíků z Ukrajiny, 12.4.2022

Velikonoční radost. Sousloví často opakované během největších křesťanských svátků. Jaká je to vlastně radost a jak ji vnést do života a všedních dnů, které nastanou?

Čte se o ní v kostele a hezky se to poslouchá. Pak si ale pustíme televizi, a tam se ve zpravodajství skloňuje válka zuřící na Ukrajině, lidská bída a utrpení. Domácí atmosféru tíží třeba manželská krize, potomek kašle na školu nebo provede nějaké uličnictví. Vnuk se dal na pití a dělá ostudu. To všechno se rozhodně nejeví jako důvody k nějakému veselí.

A svatý Pavel v listě Filipanům Kristovým následovníkům ještě „naloží“ těmito slovy: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem. Pán je blízko. O nic nemějte starost!“ Ovšem doplňuje také doporučení, jak tuto radost žít: „Ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všechno pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši.“

Jáhen a teolog Michal Opatrný říká, že výzvy Písma k radosti neznamenají, že budeme juchat za každou cenu. „Ale jde o naše nastavení k životu a ke světu. Ve skutečnosti je pravá nebo velikonoční radost cosi jako nepohlížet na svět jako na špatný, nýbrž naše dovednost být v každé, i těžké situaci křesťanem. Třeba i v neštěstí. Především se nemáme nechat zaskočit a zdeptat tím, co se to děje hrozného a kdo za to může. Máme se ptát, jak jednat jako křesťan,“ snaží se poradit.

Pro příklad si jde ke svatému Františkovi: „Ten napsal o radosti, že ji může prožít, když se nerozčílí, i potom, co ho nepoznají a vyhodí z fortny sousedního kláštera, kam přišel zmrzlý. Velikonoce nám pak ukazují, jak Ježíš zvládl nesmírně náročnou situaci, své poslání a zachoval se jako Boží syn. A i když to bylo fatální, vyrostla z toho radost vzkříšení. Radost je zkrátka zvládnutí situace a spolupráce s Boží vůlí v každé naší situaci. Přičemž Bůh nás k tomu uschopňuje, není to jen nějaký svémocný čin.“

Kam až dosáhnou naše ruce

Naplňovat povolání k takové radosti však není vůbec jednoduchý úkol. Na citované Pavlovo doporučení navazuje jedna oblíbená modlitba, která je vlastní například společenství Anonymních alkoholiků. A může pomoci v každé situaci: „Pane, dej mi sílu změnit věci, které změnit mohu, a trpělivost unést to, co změnit nemohu, a moudrost rozlišit jedno od druhého.“ Je to vlastně metoda odevzdání. „Když v práci nefunguje tiskárna a všichni říkají, že to není jejich starost, a obracejí se na šéfa, aby se postaral, je to spíš nešvar. My věřící však tohle předání kompetence používáme až v situacích, které se nacházejí za hranicemi našich možností. V praxi to znamená, že se přičiníme a uděláme, nač stačíme. Když se pak dostaneme na hranici možností, pak to neřešitelné, co nemůžeme dokázat, předáme Hospodinu: tohle už nezvládnu, to patří tobě, to ti odevzdávám s modlitbou ,Přijď království tvé‘,“ přibližuje psycholog a terapeut Jeroným Klimeš.

Jsme součástí velkého plánu

V našem světě a životě se odehrává řada věcí, které bychom měli odevzdávat Hospodinu. Proto také papež i biskupové v případě války (nejen) na Ukrajině opakovaně vybízejí jak k charitě, tak k modlitbě. „Tohle předání kompetence nad neovladatelnými okolnostmi nás zbavuje existenciálního strachu. Věříme přece, že jsme součástí velkého plánu. Je to přesvědčení naší víry ve Zmrtvýchvstalého Krista, že všechno nakonec dobře dopadne. Může být, že v tom našem životním boji stojíme třeba na tom křídle, které padne. Věříme však, že jsme vedeni Bohem, který chce pro lidské pokolení dobro a na rozdíl od nás vždycky dosáhne vítězství,“ doplňuje Klimeš.

Velikonoční radost tedy spočívá na naší víře, že všechno dobře dopadne právě díky nedělnímu ránu, ve kterém Kristus vstal z mrtvých. Zdaleka to neznamená, že neprožijeme bolest a utrpení. Boží pokoj do nás vstoupit může, ale člověk, který se nachází v akutní bolesti tělesné nebo duchovní, radost prožívat téměř nemůže. Znají to z praxe jak zpovědníci, tak i terapeuti.

„Krásná slova Písma i svědectví světců zaznívala často v okamžicích návalu jejich radosti, svěžesti a štěstí. Jako svědectví po prožité krizi. Na druhou stranu Pavel i Ježíš často mluví o chmurných stavech, ve kterých se oni sami nacházeli. A podle toho také reagovali. Ježíš nás na jednom místě Písma vybízí, že když nás bližní udeří do tváře, máme nastavit i druhou, ale jak slyšíme v pašijích, když on dostane políček, tak se zeptá ,proč mě biješ?‘,“ podotýká Jeroným Klimeš a zdůrazňuje, že s city se nedá příliš manipulovat, razantně je zvrátit.

„Když máme radost, voláme Aleluja. A pokud nás postihne špatná nálada spojená s bolestí, můžeme použít střelnou modlitbu: ,Bože, ty víš, co děláš. Nenech mě v tom‘,“ připomíná Klimeš a dodává: „Věřící člověk zkrátka není zaměřený jen na své ego. Míří k Bohu, když se pravidelně modlí ,přijď království tvé, buď vůle tvá‘. V tomto ohledu to má skutečně jednodušší.“

Když řeší náročné životní situace s věřícími klienty, obvykle společně dojdou k závěru, že křesťanský život v pravdě vede spíše k pokoji. A když občas musejí projít křížovou cestou, vědí, že ta jednou skončí. „Křížová cesta vedla z Jeruzaléma na Golgotu. Kristus prožil opravdu bolestné čtyři dny, na jejichž vrcholu bylo slavné vzkříšení. Ale ještě předtím vedl asi 33 let relativně šťastného a spokojeného života ve společenství rodiny a blízkých lidí. Také my dnes žijeme většinu času ve spokojenosti a Bůh po nás chce, abychom vstoupili do těžkých období obvykle jen na nějaký čas. Svatý Pavel zdůrazňuje, že těm, kteří milují Boha, všechno napomáhá k lepšímu.“ Zkrátka, křesťan může mnohou bolest proměnit. „Když někdo překoná rakovinu, může o své zkušenosti vyprávět a pomáhat ostatním. Bůh nám dává příležitost naše zkušenosti zúročit v pomoci druhým. Tím, že v každé situaci děláme to nejlepší podle našeho vědomí a svědomí, totiž plníme Boží vůli. A díky tomu se ve většině situací můžeme cítit mnohem lépe a daří se nám,“ uzavírá Klimeš.

JIŘÍ MACHÁNĚ