Vydání: 2007/36 Kněží v důchodu, 4.9.2007, Autor: Václav Štaud

„Já už brzy skončím na Moravci,“ slyšíme občas postesknutí kněží, když pocítí některý z příznaků stáří, které jim překážejí v realizaci dosavadních aktivit. „Moravec jako synonymum pro trpký závěr kněžské služby? Všichni, kdo bezmyšlenkovitě šíří tato slova, by se k nám měli přijet podívat,“ říká duchovní správce Charitního domova pro duchovní na Moravci P. Alois Honek. „Nikdy v historii tohoto ústavu nebylo o kněze a řeholníky lépe postaráno.“

Kněžský domov, ležící v malebné krajině Vysočiny nedaleko Křižanova, oslaví na prahu letošního září 100 let své existence. Sám rok 1907 ale ještě nepřinesl vznik tohoto „domova“, i když u základního kamene stál kněz. Byl to farář na Moravci P. Kašpar Dunda, postižený revmatismem. Když našel úlevu v jednom z rakouských vodoléčebných ústavů, rozhodl se podobné sanatorium vybudovat ve zdejším zdravém prostředí. Při tom dbal nejen na tělesné, ale i na duchovní zdraví lidí a k jejich ošetřování založil ženskou družinu III. řádu sv. Františka pod ochranou sv. archanděla Rafaela. Z ní později vznikla diecézní kongregace a moravecké sanatorium začalo brzy kromě úspěšného léčení sloužit i jako vyhlášený exerciční dům.

Domov nebo vězení?
Za druhé světové války ústav obsadila německá armáda. A než pak mohl být plně obnoven bývalý provoz, zasáhla další zvůle. Nejdříve byly v roce 1950 násilně odvezeny sestry rafaelky a prázdné budovy o rok později posloužily k izolaci řeholníků. „Nešlo o internační tábor jako Želiv nebo Králíky, nebyl to však ani pokojný domov pro duchovní, za který jej totalitní moc vydávala,“ líčí krutou dobu P. Honek. „Nepřátelé církve sváželi na Moravec hlavně staré a nemocné, kteří už nemohli těžce pracovat. Režim tu byl mírnější, ale do svobody měl daleko. Pečlivě střežení obyvatelé nesměli svůj ,domov‘ opustit, byly jim odebrány občanské průkazy, platil zákaz styku s lidmi zvenčí. A mnohé z nich pravidelně odváželi k výslechům... Tehdy bylo ve dvou domech nedůstojně namačkáno až 160 osob,“ vypráví otec Honek.
Ke zlomu došlo v závěru 60. let. Řeholníci mohli odejít a charitní domov začal sloužit převážně těm kněžím, kteří si ve stáří nebo zdravotních problémech tento nový domov vybrali dobrovolně. Neblahý „dozor nad cír- kvemi“ však pokračoval až do roku 1989. To zde žily už jen tři desítky duchovních.
K obnově docházelo postupně – nejprve byla postavena nová budova, pak byly vylepšeny všechny služby, technická část dostala moderní vybavení, byl upraven park a každoročně dochází k dalšímu vylepšování. Kněží mají dostatek soukromí, všestranné zabezpečení i možnost duchovního rozvoje. Přesto jich ubývá. Nyní na Moravci žije už jen 12 duchovních z olomoucké, brněnské, hradecké a českobudějovické diecéze.

ústav má své sluníčko
„Nezbývá než přijmout realitu,“ hodnotí situaci vedoucí domova Vladimír Jindra. „Duchovních je prostě nedostatek. Na farách mají místa dost a dokud je kněz-důchodce byť minimálně schopný služby, jeho nástupce každou pomoc upřímně vítá. Proto k nám duchovní přicházejí stále později. Jako příklad mohu uvést otce Josefa Hinterhölzla, kterému v obětavé péči o farníky na Jihlavsku zabránil až infarkt ve věku 90 let. Přišel k nám zlomený dlouhým pobytem v nemocnicích, ale brzy se opět začal usmívat. Už je zde více než dva roky, raduje se z každého dne, povzbuzuje ostatní kněze i personál, je takovým sluníčkem našeho domova,“ říká Vladimír Jindra.
Moravecký domov jako interdiecézní zařízení je spravován přímo ústředím české katolické Charity. Aktuálně se sem k pobytu hlásí dva kněží, většinu z 91 míst však už zaplnili důchodci-laikové. A počet jejich žádostí roste, protože domov má zejména mezi věřícími dobré jméno. Není mnoho podobných zařízení, kde je denně hned na dvou místech možnost mše svaté, nepřetržitá nabídka potřebných svátostí a také mimořádně citlivá a laskavá péče. „Tady na Vysočině ještě žijí dobří lidé. Odráží se to i na pěkném vztahu zdravotních sester a ostatních zaměstnanců k obyvatelům ústavu. Jak naše rafaelky pro vysoký věk postupně odcházejí ze služby, nahrazují je civilní sestry. Ale na kvalitě péče to není znát,“ zdůrazňuje duchovní správce domova P. Alois Honek.