Vydání: 2011/51 Betlémy a Betlémáři, 13.12.2011, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Uklidit a vyzdobit domácnost, napéct cukroví, nakoupit dárky... Lidé zaplní obchody, aby si v nákupních košících odvezli to, co potřebují k prožití krásných svátků. Maminky se chopí kbelíku a hadru, aby připravily čistý a vyzdobený domov. S přibývajícími prosincovými dny přibývá i shonu, prodejny praskají ve švech a domácnosti zdobí hlavně maminčin stres. Jak to všechno zvládnout? Ovládají nás tradice a „kódy v naší hlavě“. Když jim podlehneme, přeháníme, tvrdí v následujícím rozhovoru psycholožka FRANTIŠKA JANEČKOVÁ.

Lze předvánoční honičky nějak mírnit?

Záleží na tom, z jakého důvodu maminka uklízí. Pokud uklízí proto, že má strach z pomluv, bude uklízet ve stresu, nebude přítomná pro své děti, a navíc na ně bude tyto pocity přenášet. Jestli její maminka měla tu samou pozici – že „musela“ mít hezky vygruntováno, jedná se o přenesený stres. To není žití, ale jedno velké napětí. Jestli však uklízí proto, že to chce ona sama, že chce mít hezkou domácnost, pracuje bez stresu. To je přece fajn.

Jak se uklízí bez stresu?

Úklid jako hra. Maminka může zapojit celou rodinu. Ale hlavně předvánoční přípravy musí prožívat jako něco, co chce sama, ne že je nucená.

Zapojit celou rodinu – to je často potíž, navíc každý má svou představu o práci.

Tak se spolu neumíme domluvit. Zkusme si na úklid dát jedno odpoledne, rozdělíme práci, nabídneme si vzájemně výpomoc, pokud to druhému nepůjde. Nenutíme, nevnucujeme naši představu, pokud to tak někdo nevidí, dostane jiný úkol. Ale nikoho nikam netlačíme, při nucení vzniká zase stres.

Nejen úklid, i společně trávený čas v adventu a o vánočních svátcích může být zádrhelem – každý má jiný názor na to, jak si užít volna.

Bylo by vhodné najít takové řešení, aby všechny strany byly spokojené. „Jak bys to viděl ty?“ – ptejme se, snažme se o opravdovou domluvu. Opakuju, nikdo by neměl být do ničeho donucený. Jinak to dělá s nechutí. Když se na takové společné chvilky domluvíme, jsou to pak setkání s láskou, na která se i slavnostně přichystáme. Není to zastavení všedního dne. Svátečně se připravíme i v srdci, dopřejeme si to, co nás baví – vyprávění, příběhy, hry, naplánujeme si vánoční výle- ty…

V předvánočních honičkách nás čekají také nákupy. Proč se o Vánocích tak silně obklopujeme blahobytem?

Vánoce jsou slavnost, bohatství, kdy si nesmíme nic upřít a chceme si dopřát to nejlepší – to je náš psychologický kód, tradice. Když podlehneme, přeháníme přípravy. Lidi se o Vánocích často zadluží – nevycházejí z toho, co si můžou dovolit, ale ze své představy toho „nejlepšího“. Některé rodiny musí mít napečeno hodně typů cukroví, tak maminka chodí spát ve dvě v noci, protože její maminka jí říkala, že zkrátka „musí“ mít hodně druhů. Většinu věcí opakujeme z toho, co jsme získali od rodičů či prarodičů. To se navíc ještě umocňuje – každá generace se snaží o vylepšení. Když babička pekla šest druhů cukroví, další generace už bude mít osm… Ale může to být samozřejmě i jinak – záleží na tom, jaké hodnoty se v naší rodině uznávaly.

Obklopujeme se také množstvím dárků… Nemáte nějaký tip na „snížení laťky“, abychom se nebáli pořizovat malé milé drobnosti?

Já to dělám tak, že dopředu řeknu: „Letošní Vánoce ode mě neočekávejte žádné dárky!“ Pak samozřejmě nějaké připravím, ale jsou velmi osobní, jako třeba pozvánka, nabídka pomoci… Dáváme si obyčejné malé dárky, a stejně nás nejvíc baví rozbalování – například hledání páru ponožek, kdy každá je zabalená zvlášť.

Co by měl mít člověk ještě na paměti, když vyráží na předvánoční nákupy?

Při nakupování by bylo vhodné, aby se člověk neustále sledoval. Vždyť předem neví, co bude dělat, jak se bude chovat. Jaké zboží se mu bude líbit, co dá do košíku. Až v krámě ho to popadne. Pomůže tedy pořád se kontrolovat, ptát se, jaký má smysl, že kupuji zrovna toto. Takové sebepozorování dá ale dost práce, to nemáme za jeden rok hotové a vyřešené.

Takže každé Vánoce musí člověk pracovat na tom, aby si ujasnil, jak se chová?

Ano, aby si uvědomil, jak se chová vůči pečení, uklízení, vaření. Protože každý rok je to stejné! (smích) A všechny maminky mi pak říkají: „To jsem se zase vyřídila!“ – jsou zkrátka zmanipulované programem ve své hlavě.

Co tedy pomůže takové mamince?

Měla by se především poznávat po celý rok a na Vánoce si dát navíc bacha, protože ji budou stát zdraví, energii, peníze a možná se ještě celá rodina pohádá. Ale to už trochu přeháním...

Takže Vánoce slouží jako dobré sebepoznání…

Ano, nejen ve vztahu k sobě, ale i v přístupu k druhým. Pro mě to tak alespoň bylo. Dlouhá léta jsem žila ve Francii, nebyla s rodiči po celý rok a přijela jsem právě jen o Vánocích. Nebyla jsem s nimi tedy pořád, a když jsem se pak pozorovala, jak se před nimi chovám, byly to černobílé situace – informace o sobě samé mi úplně vyskočila.

Jak se vám podařilo změnit?

Sama pro sebe jsem si řekla, že třeba to nádobí zkrátka nepoběžím hned umýt. Pozorovala jsem se, jak se ve mně svíjí vina, pozoruji ji, dýchám do toho a říkám si, že nejsem přece povinná… Za chvíli mě ten stres pustí, usměju se a cítím, že je dobře. Dala jsem si tedy při každé vánoční návštěvě rodičů za úkol vystopovat, co mně vadí, co mi ubírá energii, kdy jsem před nimi v regresi coby malá holčička, která něco „musí“. Ale stejně důležité je pozorovat i to, co mi dělá dobře, kdy se cítím ve sblížení s ostatními, kdy cítím od rodičů podporu a uznání. Každá návštěva mě takto obohacovala v sebepoznání a nakonec se mi postupně dařilo rozpustit všechny toxické vazby a být vnitřně svobodná. Povedlo se to tak, že jsem se nakonec rozhodla sem vrátit.