Jak se líhnou osobnosti
Vydání: 2004/4 Chybí církvi osobnosti?, 9.9.2004, Autor: Jan Paulas
MALÉ POUČENÍ Z JEDNOHO KRIZOVÉHO VÝVOJE
Někteří pamětníci tvrdí,
že ve srovnání s minulostí, zejména s obdobím první republiky, postrádá dnešní
česká a moravská církev mimořádné duchovní osobnosti. Jak se na to dívá
historik? A můžeme najít nějaké podobnosti mezi tehdejší a dnešní
dobou?
ROZHOVOR S JAROSLAVEM ŠEBKEM
Opravdu se v
období první republiky objevilo tolik výrazných duchovních osobností, anebo si
tuto dobu dnes idealizujeme?
První republika je skutečně zajímavým
fenoménem v našich duchovních dějinách. Jak známo, její počátky jsou spojeny s
velkou antikatolickou vlnou a s vnitřní krizí samotné katolické církve, která se
projevila mimo jiné i vznikem Československé církve v roce 1920. Protikatolicky
byla naladěna i nemalá část politických elit, včetně prezidenta Masaryka, časté
byly i útoky v tisku. Kromě toho panovaly i napjaté vztahy mezi československou
vládou a Vatikánem. To všechno jsou známá fakta, která není třeba dále rozvádět.
Výsledkem nicméně bylo, že katolická církev se ocitla na okraji veřejného
vlivu.Tato vnější nepřízeň však vedla k tomu, že se církev soustředila na svůj
vnitřní život a je pozoruhodné, že právě v tomto období se začíná velmi
dynamicky rozvíjet i duchovní obnova uvnitř českého
katolicismu.
Kdo stál u počátků této obnovy?
V první
fázi stojí na jejím počátku zejména představitelé řeholních společenství. K tomu
je nutné poznamenat, že řeholní řády prošly ve druhé polovině 19. století
reformami, které přispěly k upevnění spirituálního i morálního života v jejich
řadách a kromě toho řeholní komunity přejímaly i myšlenky duchovní obrody, které
se v té době šířily v Evropě (mezi známá centra liturgické reformy patřil třeba
benediktinský klášter Maria Laach v Porýní). Mezi výraznými představiteli
duchovní obnovy u nás je třeba jmenovat například františkány (Jan Evangelista
Urban), dominikány (Silvestr Braito, Metoděj Habáň, Reginald Dacík), jezuity
(Adolf Kajpr, František Šilhan), benediktiny (Arnošt Vykoukal, Marian Schaller,
Metoděj Klement), salesiány (Štěpán Trochta), augustiniány (Augustin Schubert) a
jiné. Kolem těchto živých ohnisek vznikají skupiny a aktivity, do nichž se
zapojuje především mládež (včetně vysokoškoláků), která už nechtěla svůj
náboženský život omezovat na formální návštěvy bohoslužeb, ale usilovala o
vnitřní setkání s Kristem, o autentický duchovní zážitek. Lidé vycházející z
tohoto prostředí se díky tomu soustředili na podstatné věci víry, a nikoliv jen
na vnějškovou formu zbožnosti. Není divu, že z takového prostředí pak vyšla celá
řada duchovních povolání. A po útlumu let dvacátých se ve třicátých letech
začaly opět plnit semináře. Jen pro ilustraci: v pražské arcidiecézi bylo na
sklonku dvacátých let vysvěceno devět novokněží, ale v roce 1937 již pětatřicet
(z čehož bylo 26 Čechů a 9 Němců).Osobnosti se objevovaly i v řadách diecézního
kněžstva. Stačí jmenovat Dominika Pecku, Františka Vaňka a mnohé další, kteří
byli skutečnými služebníky na vinici Páně. Také díky nim se duchovní atmosféra
za první republiky postupně měnila k lepšímu.
Zatím mluvíme jen o
osobnostech z řad duchovních, ale co laici?
Také na tomto poli můžeme
zaznamenat zajímavý posun, a to i v rámci evropského katolicismu. Impuls k tomu
dal tehdejší papež Pius XI., který vyhlásil tzv. Katolickou akci, jejímž cílem
bylo větší zapojení laiků do církevního života. Tato skutečnost ovlivnila i
vývoj u nás, kdy se začaly rozvíjet mnohé katolické spolky (zejména mládeže), a
hlavně ve třicátých letech dorazil tento trend i do života farností. Ve
farnostech se kolem kněze, který zůstal pochopitelně duchovním středem, začaly
objevovat aktivní pomocníci z řad laiků. Tyto pozitivní prvky se přenesly
například také do kulturního života. V době první republiky se objevily mnohé
výrazné osobnosti - kněžské i laické - ať už to byli prozaici, básníci,
výtvarníci či vydavatelé, kteří do tvůrčí práce promítali i svou náboženskou
zkušenost a duchovní hledání (Josef Florian, Alfred Fuchs, Jan Zahradníček,
Jaroslav Durych, Jakub Deml, Bohuslav Reynek, František Halas a dlouhá řada
dalších). Tyto osobnosti také často přinášely do církve evropský rozhled. Český
katolicismus například čerpal mnoho idejí z francouzského katolického prostředí
(mj. i díky Florianově nakladatelské edici Dobré dílo). Bohužel je třeba říci,
že ne všechny ideje byly pozitivní. Ve 30. letech se i mezi českými katolickými
osobnostmi objevily sklony k antisemitismu, k podpoře autoritářských režimů,
nedůvěra k demokratickému zřízení nebo obdiv k italskému
fašismu.
Církev v českých zemích v sobě měla za první republiky i
různorodost z hlediska národnostního, kde velkou část věřících tvořili právě
němečtí katolíci. Projevila se tato různorodost i ve zrání církve té
doby?
Němci v českých zemích už měli s antikatolickými útoky svou
zkušenost, protože na přelomu 19. a 20. století se německým pohraničím šířilo
hnutí Los von Rom (Pryč od Říma), inspirované německými nacionalisty, které také
vyzývalo ke konverzi k protestantismu a slovně útočilo na symboly katolické
víry. Tento stav vedl k tomu, že úsilí o duchovní obrodu začalo mezi německými
katolíky přece jen o něco dřív než v českém prostředí. Němečtí katolíci
přijímali také řadu duchovních podnětů přímo z Německa a Rakouska, kde se na
počátku 20. století objevují nové teologické a duchovní proudy a s nimi i
výrazné osobnosti (např. Romano Guardini či Pius Parsch, kteří byli jedněmi z
otců liturgické reformy). Ideje spirituální obrody se šířily také v řeholních
společenstvích (známý byl broumovský opat Dominik Prokop) a následně hlavně mezi
mládeží. Skutečnou líhní osobností byly zejména intelektuálské vysokoškolské
spolky jako například Staffelstein. Byli v nich lidé, kteří na jedné straně
přispěli k velkému duchovnímu rozkvětu, ale stejně tak je nutné zdůraznit, že
velká část z nich nakonec nadřadila nacionalismus a národní chápání křesťanství
nad univerzální evangelijní poselství - a bohužel právě ve 30. letech aktivně
podporovali Henleinovo hnutí, které přispělo k pozdějšímu rozbití
Československa.Válka a záhy nástup komunistického režimu zahnal církev opět na
okraj, nebo spíš do podzemí. Většina z osobností, které ještě stačily začít svou
formaci v atmosféře duchovního vzepětí demokratické první republiky, už nemohla
svou zkušenost předat dál. Naopak tito lidé, kteří se vyznačovali mimořádnou
spirituální hloubkou, schopností cítit s církví, a přitom prosazovali dialog
mezi církví a společností, byli za obou totalitních režimů posláni do
koncentračních táborů či komunistických věznic. Tím také vznikla generační
proluka. Představte si, kdyby nepřišel únor 1948 a lidé jako Zvěřina, Mandl,
Mádr, Opasek, Tajovský a další mohli dál svobodně působit.
Dnes se
církev také ocitla na okraji společenského dění. Je tato situace nějak
srovnatelná s obdobím první republiky? A proč zmíněný vzorec dnes jakoby
nefunguje?
Podle mě teď ještě není možné jednoznačně říci, že
nefunguje. Dnešní doba se totiž výrazně odlišuje od časů před šedesáti a více
lety. Církve nejen u nás, ale v celé Evropě, se nyní musí vyrovnávat se silným
tlakem sekularizace a konkrétně naše země patří k těm, kde její projevy působí
asi nejvíce. Převážné části lidí také chybí základní povědomí o víře a
křesťanství vůbec. Navíc si myslím, že česká společnost obecně dnes nemá
dostatek skutečných osobností. Bídný stav naší soudobé politické kultury je toho
jenom důkazem. Skutečné osobnosti, kterých si je možné vážit a považovat je za
vzory, působí totiž mnohdy v mediálním stínu a neokupují první stránky
obrázkových časopisů či televizní obrazovku. Mám zde na mysli třeba lidi, kteří
v rozličných prostředích věnují nezištně čas pro druhé a nemyslí jen na svůj
vlastní prospěch, jdou proti proudu doby a usilují o prosazení pozitivních
hodnot do společenského života, jsou schopni ostatní spíše sjednocovat než
rozdělovat. Ale takových atributů lze samozřejmě vyjmenovat víc. Jsem optimista
a myslím si, že řadu takových lidí najdeme i v církevní sféře.
Mohl
byste uvést konkrétní příklad?
Třeba vysoká úroveň diskuse na
plenárním sněmu loni na Velehradě podle mě ukázala, že i v dnešní době existuje
v církvi nemálo osobností, které jsou v církvi zakotveny a dokážou smysluplně
komunikovat i s okolním světem. Domnívám se, že s určitým časovým odstupem
budeme jasněji vidět nejen klady i zápory současného období, ale budeme nejspíš
schopni i lépe charakterizovat osobnosti, jaké naše doba v církvi přinesla a
zformovala. A to, co spojuje dnešek třeba právě s první republikou, je
nepochybně potřeba živých svědků víry, kteří svými postoji dokážou věrohodně
oslovit druhé - nejen ty již oslovené, ale především hledající lidi mimo
církev.
Pro lidskou osobnost je charakteristický pocit osamocenosti i potřeba sebevyjádření.
Snímek Vojtěch Vlk
Sdílet článek na:
