Jak rozumět Kristu Králi?
Vydání: 2018/47 Varhany budou šperkem katedrály, 20.11.2018, Autor: Tomáš Petráček
Příloha: Perspektivy 47
Neděli před začátkem adventu slavíme slavnost Ježíše Krista Krále. Jak tomuto svátku rozumět v době, která královský titul zná už jenom z pohádek? A jaký charakter má toto království pro nás, pro naši víru?
Kristus Pantokrator (tempera na dřevě, 1262–63). Repro KT
Slavnost Ježíše Krista Krále zavedl papež Pius XI. v roce 1925, v době, kdy po první světové válce několik významných království a císařství přestalo existovat, ale nikoliv jako výraz nostalgie po zaniklém světě už dávno nefunkční symbiózy mezi katolickou církví a monarchickými režimy. Byla to odpověď na nástup politických náboženství jako nacismus, fašismus a komunismus, které si kladly nárok na celého člověka (proto označení totalitní hnutí). Slibovaly vytvoření nového typu společnosti, jež odstraní stávající problémy a svým způsobem a svými prostředky už teď a tady uskuteční království Boží na zemi. Jedním z nich byla například ideologická převýchova dospělých a monopolní kolektivní výchova dětí ve státem organizovaných svazech.
Pius XI. jim připomněl, že na to nemají nárok, že jsou tu rodina a církev, které mají svá přirozená práva, a že jedinou mocí a jediným panovníkem, jenž si může klást totální nárok na celého člověka, je výhradně Kristus, Spasitel světa. Slavnost Ježíše Krista Krále je tedy paradoxně popravdě bytostně republikánský, demokratický, občanský svátek, protože jediným pravým králem je Kristus, zatímco všichni ostatní konkrétní držitelé moci jsou jen nedokonalí zástupci, jimž je moc dočasně propůjčena ke službě Bohu a lidem – a z užití této moci jednou budou skládat účty.
Čtyři výklady Božího království
Jestliže je Kristus král, musíme se ptát po charakteru jeho království. Každé náboženství je bytostně politické, každé podstatně ovlivňuje podobu společnosti a je jí zpětně ovlivňováno. V případě křesťanské víry je to ještě vyhrocenější, protože usiluje změnit svět ve smyslu Božího království, což bylo centrální téma Ježíšova hlásání.
Rituální pojetí náboženství odmítli rozhořčeně už starozákonní proroci jako Izajáš. Našemu Bohu nestačí přinášet dary a obětovat, „pořešit“ si své hříchy. Pokud se člověk chová nespravedlivě a neeticky, pak se oběti a dary Hospodinu hnusí, jsou mu protivné (Iz 1,13-14). Na konci liturgického roku pravidelně čteme Ježíšova slova o posledním soudu. Nemluví o tom, zda dotyčný chodil do kostela, jak byl zbožný, ale docela jednoduše „cokoliv jste učinili jednomu z těchto nejposlednějších“, „cokoliv jste neučinili“ – to je rozhodující a vposledku jediné kritérium (Mt 25,34-45). Intenzita lásky, kterou člověk během svého života přijme a rozdá.
Biblista Benedict T. Viviano ve své knize Království Boží v dějinách (vyšla i česky) vymezuje čtyři typy výkladu. První je ten skutečně biblický, politický a eschatologický, k němuž se ještě vrátíme. V druhém pojetí, které je spojeno s Eusebiem z Cesareje a významně ovlivnilo dějiny Evropy, Boží království uskutečňuje křesťanský stát. Protiváhu mu tvoří pojetí sv. Augustina, kde primárním nositelem a prosazovatelem Božího království (v případě nutnosti v protikladu ke státu) je církev. Konečně poslední čtvrtou koncepci můžeme nazvat spirituální, která klade vše podstatné do vztahu mezi individuální duší a samotným Bohem. Království Boží se děje, pokud člověk žije v milosti posvěcující a postupuje na cestě dokonalosti. Není tu žádná souvislost s politickým či společenským děním, které je zcela nedůležité, zabývat se jím by byla ztráta času.
Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
TOMÁŠ PETRÁČEK. Autor je katolický kněz, teolog a církevní historik
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
