Jak neposedné děti zaujmout při mši svaté

Vydání: 2018/45 Sto let od konce války, 6.11.2018, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma

Pokoj vám! Tento pozdrav je i název nové knížky pro děti, průvodce obřadem bohoslužby. Je to nový misálek pro děti? Ptáme se jeho autorky OLGY TENKOVÉ, učitelky náboženství a matky dítěte s ADHD a Aspergerovým syndromem.

Obrazy mají vést k otázkám. Pokoj uvítání – přicházím na mši svatou. Jaký jsem? Z čeho mám radost a co mě trápí? Co není v mém životě narovnané? Jakého mě chce Bůh mít? Kdo je tu taky? Opouštím všechny své myšlenky, které nás rozdělují. Zavírám a ukončuji své vnitřní povídání a příběhy a otvírám se tomu, co zde dnes mohu od Boha přijmout.

Pokoj naslouchání – pohodlně usedám, abych naslouchal. Co slyším? Zažívám někdy něco podobného? Cítím radost, nebo smutek? Čemu věřím? Co je pro naše společenství důležité? Co potřebuji ke změně já? Co potřebuje naše farnost, naše země, lidé na celém světě? Snímky Petrinum

Co vás inspirovalo k vytvoření takové knížky?

Od malička jsem mši chtěla porozumět, možná i proto jsem už na gymnáziu začala studovat katechetický kurz. Jsem vizuální typ a vytváření obrazů je pro mě přirozené. Vyrůstala jsem jako prostřední ze sedmi dětí, a tak jsem často o mladší bratry pečovala. U nás doma se četla knížka Život ze síly ducha a modlitby od chorvatského kněze a zakladatele hagioterapie Tomislava Ivančiće. To on měl nápad popsat mši svatou jako průchod sály, kde se v každém odehrává důležitá část mše svaté a my ji smíme prožívat a nechat se Bohem obsloužit. Ale hlavním impulzem bylo až moje hledání, jak prožít mši svatou jako rodič velmi aktivního, impulzivního a neklidného dítěte. Potřebovala jsem pro sebe oporu a vnitřní pochopení, co se při mši odehrává. Později taky nápady, jak svému dítěti mši velmi jednoduše, ale přesně přiblížit.

V čem je váš pohled jiný?

Míří k jádru věci. Nezabývá se liturgickými barvami, popisem nábytku a předmětů atd. Jako skauti jsme často slavili mši svatou v přírodě nebo v běžné místnosti, kterou jsme společně vyzdobili. Vnímala jsem silně, že právě takové setkání lidí v radosti, kdy společně oslavují Boha, je cesta, která mě oslovuje. Když jsme potom s manželem viděli, že se naše první dítě vyvíjí nevyrovnaně – později mu byl diagnostikován Aspergerův syndrom a ADHD – to už například prošel šest mateřských školek – bylo nám jasné, že není možné ho zaplavovat zbytečnostmi. Museli jsme se začít vzdělávat a hledat cestu, jak přežít, a ještě mu pomoci stát se dobrým člověkem. Zkoušeli jsme pracovat s misálky pro děti. Děti s autismem například lpí na detailech, jenže kněz v misálku prostě vypadal jinak, a tím byla knížka pro nás nepoužitelná. Chtěla jsem, aby vnímal, proč vůbec do kostela s manželem chodíme a co každý může při každé mši od Boha dostat.

Dovolím si ještě otázku bokem: Jak jste vůbec zvládali účast na bohoslužbě?

Bylo to strašné. Sedávali jsme jeden čas v poslední lavici, která měla jako jediná po straně dvířka, byla to naše „šalina“. Celou mši jsme zvládli jen díky tomu, že ruce byly zaměstnány nekonečným otvíráním a zavíráním dvířek. Dokážete si představit naše pocity, když jsme přišli a byla již obsazená? Využívali jsme i oddělené prostory, jenže tam byla většinou miminka, jejichž pláč autistům vadí. Potřebovali jsme účast na mši postupně trénovat, jenže synova impulzivita v kombinaci s velmi dobrou slovní zásobou nám připravila nejednu horkou chvilku v podobě hlasitých nevhodných komentářů, většinou velice autisticky trefných… Odchod během liturgie jsem snášela těžce, autismus na dítěti vidět není, takže jsme polykali odsuzující slova i pohledy. Znám spoustu lidí, co to v podobné situaci vzdali a přestali do kostela s dítětem chodit.  Ale na druhou stranu zase jinde, když naše dítě hodně zlobilo a už jsme šli pryč, za námi přišla cizí paní a řekla: „Prosím vás, my jsme tady všichni dospělí, umíme se soustředit, takže tady zůstaňte, protože my to zvládneme. Vy k nám patříte.“

Jak se vůbec žije s autistickým dítětem?

Když konečně zjistíte, že chování vašeho dítěte nezapříčinila vaše nemožná výchova a má nějaký doposud skrytý důvod, začnete se učit rozumět jeho rozdílnému způsobu myšlení. Víte, že ho musíte vychovávat, ale netušíte jak. Zkoušíte všechno, kladné i záporné bodování, odměňování, odebírání výhod, přirozené následky, i fyzické tresty jako snad srozumitelné signály. Pochopení v širší rodině často chybí, nejčastější reakce přihlížejících každodenním afektům zazní často nahlas: „To by si moje dítě nedovolilo.“

Integrace v běžné třídě byla už 4. rokem neúnosná, takže jsme se dali do domácího vzdělávání. Naše dítě mělo ale rádo kolem sebe lidi, proto jsme po půl roce přešli do alternativní školy v jiném městě, přestěhovali se – a mohli jsme vysadit čtvery psychofarmaka. První rok jsem ho doprovázela v roli neplacené asistentky. Další rok jsem začala ve škole učit a jistila situaci z dálky.

Tehdy se ve vás formovala představa budoucí knížky Pokoj vám?

Ano. Procházela jsem obdobím, kdy jsem jako rodič prožívala každý den velké zklamání. Moje dítě ani moje rodina nebyly takové, jaké jsem si vždy představovala. Na druhou stranu jsem měla stále spoustu nápadů, které mi v hlavě tryskaly jako gejzír. Rozhodla jsem se je začít uskutečňovat. Řekla jsem si: „Bože, jestli chceš, abych tu knížku přivedla na svět, pomoz mi. Připadá mi šílená, ale třeba ji potřebuješ, jinak mě, doufám, zastavíš.“ To bylo před 12 lety.

Když se na knížku teď dívám, je také hodně ovlivněná právě mojí zkušeností z alternativní školy. Citlivost tohoto prostředí k individualitě dítěte v běžné škole není možná. Knížka mluví obrazy, každý si může vzít tolik, kolik zrovna potřebuje. Vytváří prostor pro hledání otázek, vytváří prostředí, které snad pozve rodiče s dětmi k hledání vlastní cesty ke smyslu mše svaté.

A jak knížka pomohla vašemu dítěti?

Teď v 16 letech se o vydání knížky zajímá. Často jsem o celém procesu mluvila. Po každém setkání s ilustrátorkou jsem byla plná radosti z toho, co se nám povedlo.
Syn asi od svých 13 let do kostela nechodí. Prvním důvodem bylo, že opravdu pečlivě poslouchal vše, co se říkalo. Některá kázání v něm vzbuzovala úzkost, se kterou pak dlouho zápasil, bohužel sám. Myslel si totiž, že samozřejmě víme, co se v něm děje. Jindy objevoval v kázáních logické či teologické trhliny a černobíle začal účastí na bohoslužbě opovrhovat.
Cesta k Bohu vede u všech lidí přes poznávání sebe, objevení druhého člověka a sdílení radosti ze společenství. Autismus svojí podstatou tento prožitek dost limituje, nebo z něj aspoň dělá běh na pořádně dlouhou trať.
S manželem na bohoslužby chodíme, a tak doma svoje prožitky sdílíme. Mnohdy vedou k dlouhým diskusím a vyprávěním, k hledání argumentů a sdílení poznatků nalezených na YouTube. Chce to od nás hodně trpělivosti, hledání odpovědí, ale mnohem častěji spíše formulování dalších otázek. My, rodiče, víme, komu věříme. A naše dítě jde svou nevyšlapanou cestou.

To je velmi tolerantní postoj.

Je to v potu tváře nalezená cesta, která není pro každého. Nešlo to jinak, pokud jsme ho nechtěli od víry odradit. Ale já pocházím z rodiny, kde je tatínek komunista a maminka katolička. Když nám s manželem v šestém měsíci umíralo dítě s anencefalií, právě tatínek mi hodně pomohl. Jsem přesvědčená, že on, ač „nevěřící“, s Bohem je. Skutečnost, že ho zatím neláká sdílet ty hodnoty v církvi, ukazuje na Boží velkorysost. Samozřejmě že chci, aby moje děti objevily Boha. A Bůh, kterého jsem objevila já, je mocný. Má velmi tvořivé způsoby, jak uskutečňuje svoje plány nezávisle na našich silách.

A věříte i tomu, že jste synovi předala základ, který neztratí. Jak myslíte, že knížka osloví jiné děti?

Dnes je všude kolem nás spousta strachu. My doma jsme se potýkali hodně s úzkostí a depresivními náladami. Při mši jsem řekla: „Teď do velkého koše svlékneme a odložíme všechno, co se nám za celý týden nepovedlo. Neseme obrovský koš špinavého prádla k oltáři. Ježíš všechno vezme na sebe. Až si pak půjdeš pro jeho tělo, špatné bude proměněno, protože i špatné věci Bůh dokáže použít k dobrému.“ To je smysl celé knížky – koš se špinavým prádlem vnímám jako nejdůležitější: to, co my zkazíme a dáme Bohu, on umí proměnit a použít k dobrému. V našem společenství se máme vzájemně podpírat a nadlehčovat naše těžkosti, může dojít k výměně a obdarování, naše chyby mohou pomoci zázrakům. To je červená nit celé knihy.

(per)
 

Sekce: Články, Doma, Přílohy

Předplatit KT