Vydání: 2009/33 Ministranti, 12.8.2009, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Je pátek, sudý týden a Marie má doma uklizeno: utřený prach, vysáté koberce i vysmýčené podlahy. Jen místo aby si teď rovnala namožená záda, v klidu přebaluje miminko a vykládá si se svými dvěma staršími dětmi. U Marie se totiž stará o pořádek „paní na uklízení“.
Přijetí děvčete na výpomoc si v Mariině rodině vyžádala nutnost. Starší děti se narodily pouhý rok po sobě a Marie zjistila, že péči o děti i o domácnost sama nezvládne. „Mít někoho na úklid mi přišlo divné,“ připomíná si Marie. „Ale když jsem se ptala kolegyň-matek, zjistila jsem, že mezi nimi není snad žádná, která by pomocnici neměla.“ Pak se dozvěděla, že na faru v její farnosti chodí uklízet dívka v nesnadné životní situaci, která si tak vydělává při studiu. Zavolala jí, nabídla jí cenu podle svých možností a rychle se domluvily: koneckonců prý pomáhají jedna druhé. „Našli jsme ji přes pana faráře, a tak jsem k ní měla důvěru, že nás neokrade ani nepomluví,“ zdůrazňuje Marie. Studentka její důvěru nikdy nezklamala. Marie ji platí už tři roky a nepřemýšlí, že by se jí vzdala. „Kdybys při všem, co musíš zvládnout, zbytek času věnovala úklidu, kdy bys byla s dětmi?“ krčí rameny.

Teta na výpomoc

Také Klára doma uklízí jen výjimečně. Pomocnici zkontaktovala před čtyřmi roky, když jako matka ročního dítěte musela kvůli komplikacím trávit druhé těhotenství v posteli. „Zdálo se mi nepředstavitelné chtít úklid po manželovi, na kterého toho už tak bylo dost,“ vysvětluje Klára. Volbu jí usnadnilo, že její známí už delší dobu paní na uklízení zaměstnávali a nemohli si ji vynachválit. Po dohodě tak začala jejich pomocnice docházet také ke Kláře. „Od známých jsme věděli, že je spolehlivá, a tak jsme ji brzy nechávali u nás doma samotnou,“ podotýká Klára. „Když teď chceme jít v době, kdy u nás uklízí, třeba nakoupit nebo s dětmi do ZOO, je to šikovné. Nechám jí klíč a peníze a vím, že se obstará. A ještě pak přijdu do uklizeného,“ libuje si. I ona už s pomocnicí počítá natrvalo: sama by si prý nikdy tak rychle a dokonale neuklidila, a navíc má, stejně jako Marie, díky ní víc času na děti i na své ostatní povinnosti. Její pomocnice je pro ni už málem jako členka rodiny. O to víc pak Kláru dokážou zaskočit občasné negativní reakce okolí: dozvídá se o sobě, že je líná, rozmazlená nebo že neví, co s penězi. „Jednou jsem dokonce slyšela: co myslíš, že vyroste z tvých dětí, když tě v životě neuvidí s hadrem v ruce?! Jako by dobrá křesťanská máma nemohla dětem předat taky jiné vzory,“ rozčiluje se Klára. Camelie už služby paní na uklízení využívá delší dobu; jak ona, tak její manžel mají náročné povolání a kromě toho se Camelie potýká se zdravotními problémy. Proto se dávno před otěhotněním rozhodla, že jako matka bude zaměstnávat také chůvu. Cameliini rodiče totiž žijí v Rumunsku, tudíž bylo jasné, že se nebudou moci na péči o vnoučata podílet. Když se potom Camelii narodila dcerka, začala mladá maminka hledat. Dala si inzerát do radničních novin a pak postupovala jako při výběrovém řízení. „Tak pečlivě nevybírám ani spolupracovníky v zaměstnání,“ upozorňuje se smíchem Camelie, „ale dítě přece znamená mnohem víc.“ Ze tří desítek zájemkyň si během tří kol vybrala paní, která se jí i nyní po půlroce jeví jako ideální. S dcerkou chodí vypomáhat zhruba na deset hodin týdně a přitom příležitostně pomůže třeba i s vařením. K holčičce je laskavá a péči o ni po všech stránkách zvládá. „Je pro nás jako taková teta,“ popisuje Camelie. „Když měla malá svátek, sama od sebe jí přinesla dárek, a když se já necítím dobře, přijde dřív, a ještě mi udělá zábal.“ Ve své farnosti se Camelie setkala s pochopením. A přestože je v Rumunsku zvykem, že se o potomky stará výlučně široká rodina, také Cameliini rodiče volbu své dcery respektují. „Chápou moji situaci a vědí, že nám nemůžou pomáhat podle potřeby,“ podotýká Camelie. I ona si chce chůvu udržet na delší dobu, už jen proto, že se, jak říká, bude cítit mnohem lépe, až se bude vracet do zaměstnání. „Bude tu někdo blízký, kdo se o dcerku postará,“ vysvětluje.

Na pomoc zaměstnaným matkám

Dnešní mladé rodiny jako by se vracely ke způsobům svých babiček, pro něž byly služka, kuchařka nebo hospodyně nezřídka samozřejmostí. Potvrzuje to rovněž zkušenost pracovnic z agentury Domestica zprostředkovávající výpomoc do domácností: za dvanáct let existence agentury počet zakázek neustále stoupá. „Určitý podíl mezi klienty mají pánové, kteří bydlí sami a domácnost jim nic neříká,“ upřesňují pracovnice agentury. „V naprosté většině jde ale o zaměstnané matky, které chodí pozdě z práce, a tak se o jejich domácnosti starají naše hospodyně.“ S lidmi, kteří si podobně jako Klářino okolí myslí, že je paní na uklízení zbytečnost, v agentuře logicky nepřijdou do styku. „Někdy se nám ovšem stane, že hospodyni, kterou si objednala manželka, ve dveřích manžel vyhodí, a ještě své ženě řekne: Máš 3 + 1, to snad zvládneš,“ podotýkají zaměstnankyně Domestiky. Bezpochyby však i takový manžel uzná, že za jistých okolností jde 3 + 1 zvládnout lépe…