2.4.2019, Autor: Alena Scheinostová

Proměnila se základní maxima lékařské etiky, a sice od tradičního „salus aegroti suprema lex“ – tedy „prospěch pacienta nechť je nejvyšším zákonem“ – spíše k „voluntas aegroti suprema lex“ (nejvyšším zákonem ať je pacientova vůle). Dnešní medicína a její etika se točí především kolem svobodné vůle pacienta. Nejčastějším argumentem pro legalizaci eutanázie je tak respekt k pacientovým přáním. A potom také soucit – a soucit není málo.
Vedle těch náboženských je to nejčastěji argument „kluzkého svahu“. Ten zdůrazňuje, lidově řečeno, že jak jednou začnete, nevíte, kde to skončí: počet případů, jak ukazuje vývoj v zahraničí, patrně poroste, a postupně se budou rozšiřovat i právní možnosti – začnete u pacientů v terminální fázi onemocnění, pak dobrovolnou smrt umožníte i pacientům neterminálním, potom vedle fyzického onemocnění připustíte jako podmínku i psychickou nemoc, poté postačí, že je žadatel sice zdráv, ale starý a unavený životem, a nakonec si řeknete, že lze zahrnout i mladistvé a děti.
Varuje se také před možným zneužitím eutanázie nebo před tím, že její zavedení povede k omezení výzkumu léčebných možností a paliativní péče. Padají i otázky, co by asi zavedení „smrti na požádání“ udělalo se společností nebo se vztahem mezi lékaři a pacienty.
Myslím, že hlavně v České republice, kde eutanázie legální není, a obecně s ní tedy nemáme zkušenost, hraje roli představa, že bychom si tak usnadnili rozhodování na konci života.
Měl jsem nicméně možnost během svého loňského pobytu v Gentu v Belgii, kde je eutanázie legální od roku 2002, hovořit s lidmi, kterých se toto téma nějak dotklo, a rozhodně jsem nenabyl dojem, že by jim rozhodování jakkoli ulehčila. Platí to pro pacienty i pro zdravotníky. Naopak vyvstávají další otázky: Je můj/jeho stav skutečně tak vážný? Jak moc doopravdy míní/m svoji žádost? Neskrývá se za ní něco jiného? Je to právě tento pacient, u kterého mám s eutanázií souhlasit? Mám podat něco, po čem tento člověk zemře?
Tváří v tvář konci života už Belgičané najednou nejsou jen v rovině zvažování, zda podávat tlumící léky a v jaké dávce, zda již ukončit léčbu či odpojit od přístrojů. Jejich rozhodování je tak nakonec komplikovanější než u nás, kde možnost eutanázie či asistované sebevraždy zákon nenabízí.
V podstatě ano, tam, kde je eutanázie nebo častěji asistovaná sebevražda možná, platí přibližně totéž. Základ položila nizozemská právní úprava ze 70. let. V první řadě musí pacient sám a svobodně podat opakovanou žádost, a to s dostatečným časovým odstupem. Někdy se přezkoumává, zda je pacient skutečně ve stavu učinit samostatné rozhodnutí, a ke konzultaci je přizván jeden nebo více lékařů, kteří daného člověka jinak nemají v péči. Obvyklým kritériem je konečné stadium nemoci nebo jiný stav blízký smrti. Například z Nizozemska ale už známe i případy, kdy byla eutanázie provedena pro pouhou „únavu životem“ – tedy že dotyčný netrpěl žádnou závažnou nemocí, ale cítil se stár a omrzelý.
Spíše se ukazuje, že tento vztah není tak úplně přímočarý. Země, které nějakou formu eutanázie nebo asistované sebevraždy umožňují, mají zároveň také rozvinutou paliativní péči. A naopak, nevypadá to, že by jednoduše platilo, „když budeme mít skvělou paliativní péči, o eutanázii se žádat nebude“.
Nevím o tom, že by v tomto směru proběhly nějaké výzkumy, ale eutanázie, jež je z povahy věci jednorázovým zákrokem, prostě bude levnější než například několikaměsíční náročná paliativní péče.
V etickém kodexu České lékařské komory (ČLK) stojí, že „lékař nemá prodlužovat utrpení nemocného s nevyléčitelnou chorobou, avšak eutanázie a asistovaná sebevražda jsou nepřípustné“. V Komoře sice zaznívají některé vyhraněné hlasy pro legalizaci, ale jako celek si udržuje odstup a je vůči této možnosti velmi rezervovaná. Na odborné konferenci, kterou ČLK svolala na letošní květen, se bude zabývat právě tímto tématem a měla by tu představit i výsledky anonymní ankety mezi lékaři, kde zjišťovala jejich postoje.
Není to černobílé. „Dobrá smrt“ – a právě to v překladu znamená slovo eutanázie – a umění umírat jsou přece ryze křesťanská témata, která církev provázejí od nejranějších dob. Péče o dobrou smrt je něco, co křesťané velmi dobře umějí, co je jim vlastní. Tolerance eutanázie se někdy připisuje také nárůstu individualismu, avšak i křesťanství nás přece důsledně učí, aby se každý rozhodoval ve svobodě, sám za sebe. Jednoduchá odpověď tedy není na místě, jde o postřehy, se kterými se musíme umět nějak vyrovnat.
O této debatě jsem neslyšel, ale má svoji logiku. Má-li však svátost nemocných ulevovat a odpouštět hříchy, člověku na prahu smrti bych ji udělil. Jde o trpící lidi ve velmi křehké situaci nesnadného rozhodování. Jak bude jejich rozhodnutí posuzovat Bůh, až se s ním setkají tváří v tvář, to je pak jiná otázka. Ovšem odvolávat se jen na literu mi přijde tvrdé a alibistické.
Osobně dovedu pochopit, co některé lidi vede k tomu, aby o ni žádali. Někdy je člověk tak zdeptaný, zbídačený, zlomený utrpením, cítí se v koncích, opuštěný i od Boha, že v jeho trápení nelze nacházet žádný smysl. Avšak já jako lékař bych měl pacientovi utrpení zmírňovat a ulehčovat: to je můj úkol. Zatímco kdybych mu provedl eutanázii, jeho život by skončil uprostřed bolesti – trpěl by až do jeho konce. A to mi nepřijde správné. Kromě toho se sice domníváme, že eutanázie veškeré utrpení ukončí, ale jak je to doopravdy, to nevíme.