13.2.2014, Autor: Alena Scheinostová

Výhodou je přitom i určitá atraktivita konkrétního projektu pro média, potažmo veřejnost, neboť o čem se mluví, to pro veřejnost existuje, a to tudíž může upoutat žádoucí pozornost i ke svému pozadí a širším souvislostem. Buďme konkrétní: nezisková organizace Jako doma kolem sebe soustředila skupinu žen-bezdomovkyň, kterým zajistila prostory v kuchyních pražských restaurací, proškolení od profesionálních kuchařů i odbyt výrobků na farmářských trzích a venkovních festivalech. Ženy v existenčních problémech tak získaly příležitost k malému výdělku (a to zcela legálnímu, což není na sociálním dně vždy samozřejmé) a s ní také pocit, tak potřebný v jejich situaci, že navzdory mizérii, do níž se dostaly, dokážou být aktivní a jsou druhým užitečné. „Kuchařky bez domova“, jak se tento kuchařský tým navenek označuje, rychle zaujaly – nikoli snad svou kuchařskou zdatností, která se ničím nevymyká „normálu“, jde prostě o dobré a jednoduché bezmasé pokrmy, ale tím, že slučují dohromady zdánlivě neslučitelné, a tudíž odporují stereotypům: Copak se dá vařit mimo domov? Copak bezdomovci vaří? A copak se to dá od nich jíst? Právě to trojí „ano“ pak znamená drobný krok, který „bydlící“ učiní vstříc „nebydlícím“ – reálně, když si od Kuchařek bez domova koupí misku pomazánky, i mentálně, když začnou o „bezdomáčích“ uvažovat ve změněných souvislostech.

Své bezdomovectví hodlají Kuchařky bez domova využít jako „obchodní značku“ také pro svou vlastní kamennou kuchyni, na niž nyní shromažďují prostředky, aby se svým vařením nemusely putovat po zapůjčených prostorech – naposledy formou benefičního večera v pražském klubu Pilot, v jehož programu se vystřídaly kapely, promítání, dražba výtvarných děl bezdomovkyň či prodej použitého oblečení. Z pohledu návštěvníků, ať již se bavili v Pilotu nebo se přijdou najíst ke Kuchařkám, nejde vlastně o nic složitějšího než o příslovečný princip „spojit příjemné s užitečným“, možná s malým důrazem na ono „příjemné“ – vstupné do klubu nebo koktejl u baru by stejně zaplatili a je jim vlastně kolikrát jedno, jde-li obnos do kapsy jeho majiteli nebo do kasičky ženám, které se pouštějí do výstavby chráněného pracoviště. A stejné je to s občerstvením, které návštěvníkům té či oné akce někde připraví ženy bez přístřeší. Odběratel tím neztrácí, prodávající tím získá.

Návazně si představuji situaci, kdy bude kamenná kuchyň stát, kuchařky vařit a parta kolegyň z kanceláře se půjde v poledne najíst „k bezdáčům“, protože to bude právě „in“. Nikoliv tedy z rozhodnutí „pomoci ženám na ulici“ nebo „udělat něco dobrého“. Ale v tom je právě pointa – jde o polohu, v níž už ani nepozorujeme, že „podporujeme dobročinný projekt“ a že ta žena, která nám uvařila, je vlastně „bezdáč“, že je jinde než my – protože už v důsledku „jinde“ není. A pak je i pro ni snazší vidět sama sebe jako součást, nikoli okraj společnosti, zahrnovaný „milodary“, a podle toho také jednat.

Právě restaurační a cateringové služby jsou oblastí, kde se sociálním podnikům bude prorážet dost snadno, zvlášť ve větších městech – lidé se prostě potřebují někde najíst a rádi se k tomu sejdou tam, kde je to právě módní. A tak je příklad Kuchařek bez domova zároveň inspirací pro další podnikavce, kteří se pohybují v sociální sféře, i příslibem cesty vzhůru pro lidi, kteří se – často ne vlastní vinou – ocitnou u dna, z nějž se dnes odráží tak těžce.

ALENA SCHEINOSTOVÁ