Jak by Ježíš asi vedl farnost?

Vydání: 2020/25 Komornější Noc kostelů, 16.6.2020

Příloha: Perspektivy 25

Jak by Ježíš asi vedl naše dnešní farnosti a diecéze? Slučoval by malé farnosti do větších, nebo by se snažil mít v každé obci menší komunitu? A jak by řešil dnešní nedostatek kněží? Než Ježíš odešel k Otci, ukázal učedníkům, jak smýšlet.

 
Farníci z Prahy-Stodůlek pomáhali sestrám karmelitkám při stavbě nového kláštera v Drastech a zároveň při tom slavili společnou bohoslužbu. Snímek Martin Myslivec/Člověk a Víra

Tyto otázky nemyslím jako nadsázku. Spíše je beru jako základ teologické úvahy. Pro nás křesťany je přece Ježíšův život a jeho hlásání Božího království normou, kterou se snažíme inspirovat náš život v dnešní společnosti. A tak hodně záleží, co na kterém místě Ježíš říká. Soustřeďme se nyní na samotný začátek Skutků apoštolských, kdy se Ježíš loučí s učedníky.

Je jasné, že na tomto okamžiku Ježíši velmi záleželo. Tři roky působil na této zemi, prokazoval dobrodiní, zvěstoval lásku Boha Otce. Při tom všem ho obklopovali jeho nejbližší. Nakonec jim projevil lásku až do krajnosti, když zemřel na kříži. V podsvětí přemohl smrt a po svém zmrtvýchvstání se opět setkával se svými učedníky. „Po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království“ – píše Lukáš ve Skutcích (srv. Sk 1,3). A nyní přichází okamžik, kdy má vystoupit zpátky ke svému Otci. Kolem sebe má své nejbližší, kterým se tolik věnoval. Teď jim chce předat svou misi. Chce je poslat do každého koutu světa, aby tam svědčili o jeho evangeliu a Božím království. Učedníci se na něho dívají, poslouchají ho a pak se zeptají: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ (Sk 1,6). Po veškerém snažení a zjevování Božího království se učedníci Ježíše zeptají, zda obnoví království Izraele. To je výsledek!

Falešné očekávání

Království Izraele. Lidské zřízení, určené hranicemi. Zřízení, kde jsou podřízení a jejich nadřízení, kde je jasné, kdo je domácí a kdo je cizinec, kde jsme my, do něj patřící, a oni, kteří do něj nepatří. Chtějí pevnou strukturu a organizaci, která jim pomůže žít ve světě, ale také se od něj oddělovat a vůči němu vymezovat. Přesně toto pokušení vystihuje jezuita Silvano Fausti ve svém komentáři ke Skutkům. Toto falešné očekávání odpovídá naší přirozenosti: měl ho také Ježíš v podobě svádění během čtyřiceti dnů na poušti, má ho také rodící se církev a má ho také naše církev, stále. Ustavičně musíme přecházet od tohoto falešného očekávání k očekávání pravému s pohledem k Jeruzalému, jíst chléb, objevovat kříž, a pak se můžeme stát svědky toho, co Ježíš dělal a říkal. Také dnes je v církvi toto zlo. Nemluvím o nějaké abstraktní církvi, ale o církvi, kterou je naše komunita, o církvi, kterou je každý z nás, Boží chrám (srv. Silvano Fausti, Skutky apoštolů, s. 29).

Jak to, že Ježíšovi nejbližší jeho poslední slova na této zemi tak špatně chápou? Po tom všem, co do nich Ježíš investoval, je to vlastně docela překvapivé a smutné. Toto tedy mají být opory právě vznikající církve. A podle jeho odpovědi je také zřejmé, že tím Ježíš není zvláště zaskočen, vždyť věděl, co je v člověku. Ježíš svým učedníkům odpovídá: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano, až na konec země“ (Sk 1,7-8). Tedy jeho království bude docela jiného stylu, než který učedníky spontánně napadl.

Ježíš nezakládá pozemskou organizaci, která bude dále do světa šířit jeho myšlenky jako ze základny. Nejde mu o žádné vymezování prostoru. Jde mu o cestu, o započetí velkého procesu, který bude překračovat všechny hranice a bude procházet opravdu až k tomu poslednímu srdci, které je na konci země. Také hned vyslovuje jasný předpoklad, který dovolí, aby učedníci měli v sobě tento Ježíšův styl. Musí být stále znovu a znovu otevřeni sestupování Ducha Svatého a musí se vystavovat jeho moci. Jen tím se mohou stát jeho svědky. Z Lukášova líčení této situace je více než zřejmé, že z vlastní síly to učedníkům rozhodně nepůjde.

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

P. Josef Prokeš. Autor je kněz a publicista

 


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 32 4. – 10. srpna 2020

Videa zvou do kostelů

Otevřené chrámy, Noc kostelů, Církevní turistika, celá řada projektů zve do chrámů. S novinkou nyní přišla ostravsko-opavská diecéze ve spolupráci se sousední opolskou.…

celý článek


Co komentář, to člověk

Také jste si někdy vylezli na nějakou vysokou zeď? Člověk pak většinou dohlédne leckam. A také teď spíše visíte na „fejsbukové zdi“? Většina z nás ji navštěvuje…

celý článek


Dodnes zní zvony z Nagasaki

Výbuchy atomových bomb v Japonsku před 75 lety vstoupilo lidstvo do nejnebezpečnější fáze svých dějin, kdy už ohroženi nejsou jen jednotlivci či jednotlivá etnika, nýbrž…

celý článek


Příroda učí všímavosti

Je to paradox: čím je člověk starší, tím lépe vidí. Tedy přírodu. Dokáže se zahledět a ztišit nad krásou stvoření, navzdory unaveným očím. A kdo je starší, většinou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay