Já se pral, abych mohl ministrovat
Vydání: 2015/39 Papež zlepšuje vztah Kuby a USA, 22.9.2015, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Svatováclavská příloha
Stal se jednou z tváří, respektive hlasů Národní svatováclavské pouti ke sv. Václavu ve Staré Boleslavi. Předčítá texty během slavnostního programu, který předchází svatováclavským nešporám. Kryptou staroboleslavského kostela sv. Václava se každý rok nese jeho přednes jedné ze svatováclavských legend. Herec JOSEF SOMR.
„Měli bychom se ke svatováclavské tradici více obracet. Není to, na rozdíl od Václavovy lebky, žádná relikvie,“ říká v rozhovoru Josef Somr.
V posledních letech si užíváte klidu, zaslouženého odpočinku. Přesto každoročně nevynecháte předčítání ve Staré Boleslavi. Co vás k němu přivedlo?
Spíš přivedla. Nina Nováková z Matice staroboleslavské. A to pozvání jsem přijal velice rád, neboť svatováclavská historie Staré Boleslavi mě zajímala, byl jsem na to vyloženě lidsky zvědavý. Je to krásná duchovní oslava, na kterou se těším a kterou by mělo absolvovat mnohem víc lidí.
Na druhé straně mě mrzí, že v Boleslavi potkávám některé politiky, kteří se bohužel podle toho, čeho se tam účastní, vůbec nechovají. Ale tak to v životě chodí.
Do krypty se přece jen mnoho lidí nedostane. Jaká tam panuje atmosféra?
Je to krásné, tiché, intimní prostředí. Moc dobře vymyšlené, nemá to chybu. A jak mi přibývají léta, dojímám se tam, že vidím opravdové ostatky svatého Václava, tisíc let staré. To prostředí i oslava mě zkrátka vždycky docela vezme.
Kdybyste měl říci, co je na svatém Václavu inspirativní, co to bude?
Tajemství. Jsem vlastně rád, že toho o něm dopodrobna v podstatě moc nevíme. Líbí se mi jeho legendická poloha – tak nám zůstane aspoň pěknější. Takové to tajemno dávné historie prožívám i při nešporách. Dělají to zkrátka moc dobře – se všemi světly, stíny i s krásně oblečenými duchovními.
Mohou dnes lidé svatému Václavu ještě vůbec rozumět?
Měli by. Fascinuje mě například jeden paradox: Jezdíme slavit svatého Václava do města, které nese jméno po jeho bratru-vrahovi. Trochu české. Oslavili jsme vraha tím, že je po něm pojmenováno místo zločinu. Ale k vaší otázce. Ano, měli bychom se ke svatováclavské tradici více obracet. Není to, na rozdíl od Václavovy lebky, žádná relikvie. Ve všech jejích textech, které jsem dosud četl, nacházím spoustu odkazů na státnost, národ, stát, morálku, které zkrátka potřebujeme.
Pro mnohé lidi ale stát není cosi, s čím by měli být bytostně spjatí, ale spíš je u nich v pozici jakési zajišťovací instituce. Význam státu se zúžil. Jsme dnes schopni objevit ještě jiný rozměr české státnosti?
Přiznávám skepsi. Sami si to krásně pojmenováváme jako globalizace. Neznáme hranice státní ani jiné. Jsme schopni, a dokonce ochotni vyměnit své národní přednosti, které charakterizovaly češství, za drobné. Zbavujeme se toho velice rádi, jako že je to zastaralé. Proč kupovat české zboží, proč se pohybovat po českých zemích, když je celý svět před námi?
Mám obavu, že národní vědomí se nám už nevrátí. Obrozenecká idea a síla už asi nepřijdou, abychom se semkli za vlast a za národ. Teď je spíš v módě: „Kdo neskáče, není Čech,“ nebo: „Jsme mistři světa!“ Já se vždycky ptám: „Ty jsi mistr světa? Žes mi nic neřek‘! “ Chodíme se na to dívat, fandit a pak se tím drze chlubíme a přivlastňujeme si něco, co nám vůbec nepatří. Tak se naše česká malost zvětšila.
Pocházíte z Kyjova. A přece jste hercem v Praze, půl století žijete na Vinohradech.
Jsem pokřtěný katolík, ministrant. A k divadlu mi vlastně pomohl strýček. Jsem venkovský kluk a rodiče se mému nápadu jít k divadlu zprvu postavili. Ale strýček-kněz tehdy rodičům řekl: „A proč mu v tom bráníte? Vždyť to je jeho poslání, je to podobné jako kněžské povolání – může promlouvat k lidem, má možnost ovlivňovat společnost.“ To byl důvod, proč pak rodiče svolili. Tím, že jsem ministroval, jsem si to u strýčka dost vylepšil.
Takže za hereckou dráhu Josefa Somra může katolický kněz?
Určitě. A vždycky na to rád vzpomenu. Nebýt jeho, nikdy bych se na hereckou dráhu nevydal. Rodiče o takové profesi neměli ani páru. Čtyři roky se mnou nemluvili, pro ně jsem byl absolutní odpadlík. Strýc to ale požehnal a ještě stvrdil: „Jestli to dělá dobře, je to vznešené poslání.“ A k tomu mi přidal stovku na cestu.
Takové ministrování určitě pomůže nebát se před lidmi, nestydět se. To se herci hodí.
No jejda, velice. Nejsem vlastně moc předvádivý typ, ale už jako osmiletý jsem se musel točit před lidmi u oltáře a naučit se zpaměti Confiteor. Byl to veliký zážitek – a já se pral, abych mohl ministrovat. Chodil jsem na mši už na šestou hodinu. Nezapomenu ani na to, jak jsme o Velikonocích hlídali Boží hrob. Bylo to dobrodružství, vonělo kadidlo, byli jsme hezky oblečení a lidé v kostele taky. Aspoň jednou za týden.
Sekce: Články, Speciály, Přílohy
