12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ivan Renč: Z dopisů mého otce

15. 11. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/47 Václav Renč, 15.11.2011, Autor: Ivan Renč

Sdělovat na veřejnosti jakékoli detaily o mém tatínkovi je pro mě velice obtížné, protože náš vztah byl nesmírně důvěrný a intimní. A taky velmi otevřený. Jako dítě jsem chápal soužití naší rodiny jako něco nebývalého, ojedinělého a nesdělitelného. Řekl bych, že až nebeského. Do velké míry to tak pociťuji dodnes.

Už jako dítě (v mých třinácti letech tatínka zatkli) jsem si byl vědom tatínkových zcela mimořádných intelektuálních schopností, jeho neoblomného charakteru a tvořivého ducha. Nemohlo mi ujít ani to, jak vytříbený měl humor a jak jím hýřil. Byl to člověk všestranně tvořivý. Doménou mu byla básnická a dramatická tvorba. Žil vírou i uměním, zejména takovým, které obsahovalo křesťanské poslání. Jeho názory a závěry byly vždy pregnantní, pohotové a logické. Všechny jeho myšlenky, slova i tvorba a činy vůbec směrovaly vždy k jedinému cíli. Zmíním se už jenom o jeho přirozené a samozřejmé autoritě, jakou byl obdařen, jak už to u velkých osobností bývá. Nijak si ji nevynucoval. Ani nemusel. Když jsem něco nedobrého provedl (býval jsem lajdák), za co by jinde padaly facky a ostrá slova, stačilo, že se na mě tatínek podíval. Ne přísně, ne zlobně, smutně. Zarmoutil jsem ho. Ten pohled mě pálí v duši dodnes. Byl to větší trest než jakýkoliv jiný. Vzpomínám si, jak už v těch mých jedenácti letech se mnou tatínek občas zavedl řeč na téma, kterému se žádný kluk nevyhne: čím chceš v životě být? Neměl jsem nejmenší představu. To tatínek ano. Za ideální pro mě tehdy považoval, abych se v budoucnu stal nakladatelem. O takovém povolání jsem měl zcela mizivou představu, v níž jsem viděl starého muže zavaleného horami knih a rukopisů, které musí všechny přečíst. Ani není divu, že mě, blbého klučinu, tato představa nijak zvlášť nelákala. Když se tatínek po mnoha letech vrátil z kriminálu, měl jsem nejen svoje povolání, ale i svou rodinu. Tatínek pak žil v Brně, já v Praze, dávno bylo všechno jinak.

Tak blízko sebe

Leč vraťme se ještě do roku 1954. Cituji z cenzurovaného dopisu, který jsem dostal z leopoldovské věznice – tři roky po otcově zatčení: „Můj drahý Ivane! Pár řádek, to je celý tátův dárek k Tvým narozeninám. A jsem vděčen tomu, že aspoň tohle Ti mohu dát, a spíš sobě než tobě. Protože co konec konců je kus papíru pro mladíka, který se užuž odráží od břehů a vrhá se do proudu na vlastní vrub! Ale měl jsem Tě vždycky tak blízko sebe – a mám stále tak hluboko v srdci – že Ti snad ani dnes nebudou znít tátova slova cize. Přeju Ti totéž, oč pro Tebe dennodenně prosívám: čisté, vroucí srdce, zdraví těla i duše… abys lásku sil a lásku sklízel. Aby Tvůj život byl bohatý na radosti pro druhé, neboť jen v tom je pravá a nezničitelná radost naše vlastní. Až doposud bývals vždycky a jsi mou velikou radostí a věřím, že i nadále budeš. Ale nechtěl bych, abys to chápal tak, že Tě chci nějak vázat po svém, že Tě chci formovat pro sebe a nutit Tě… a rád bych, aby ses cítil vázán něčím pevnějším, absolutnějším než poslušností a úctou ke mně. Končíš pomalu své první učednictví, a bude takových učenických lhůt v životě víc. Děkuji Tobě i Bohu, že jsi v této první tak dobře obstál. Nebudeš-li moci se hned školit dále, nebuď proto smutný, neznamená to, že se přestaneš vzdělávat. Abys mohl být tvořivým umělcem, k tomu Ti školy, vědomosti a zkušenosti dají materiál, ale zdroj tvořivosti je jen v Tobě samém, v Tvém charakteru, v touze nikoliv od života přijímat, nýbrž sám dávat…“ Z jiného dopisu, co mi dodnes zůstal v ruce, opět zacituji – tentokrát už z roku 1960 z věznice Pankrác, z podmínek o něco méně nelidských, než byl Leopoldov padesátých let: „…končíš předposlední rok studií, s jakými výsledky a prospěchem? Jak se vyhraňují Tvé konkrétní plány? Točíš se stále kolem televize. Rozhoduješ se pro práci tam, nebo u filmu? Zajímal by mě specifický rozdíl mezi oběma formami z hlediska kamery. Viděl jsem už dvakrát menší televizní program, nic podstatného to nepřidalo k mým předběžným představám a zatím si neumím ten rozdíl dost ujasnit… Měl jsem za to, že Tě (film) upoutá právě onou stránkou svébytného umění a že dokonce budeme nejužšími spolupracovníky. Snad ještě k tomu dojde…“

Rozlítaný čas

Zacituji ještě snad z dopisu, který mi poslal o deset let později, v plném pracovním nasazení, tentokrát z Brna 1970. Tři roky před smrtí, o níž věděl, že je tak blízko, ale my ne: „…Mám takový rozlítaný čas. Hromadí se ve mně něco jako energie a chuť k práci. Především jsem – po 15 letech – konečně našel (způsob) dokončení těch litanií, s velkou radostí děkuju Panně Marii, že mi to dala dokončit, i když na vydání není t. č. ani pomyšlení. (…) A nakonec: jaká se rozprostřela nálada mezi tou smečkou dramaturgů po tom onehdejším promítnutí Hlídače?“ (Pozn. autora: Můj první celovečerní film, se kterým bylo zameteno, a to tak, že jsem se k podobné práci už nikdy nedostal.) Mělo a má to nějaké dozvuky – příjemné? Nepříjemné? Napiš.“Tatínkovy myšlenky žijí stále s námi. Nejen v dopisech. Každé své rozhodnutí, každou práci, kterou dělám, stále konfrontuji s jeho postoji. Stále se jím nechávám vést. I když vím, že jeho nároky ani zdaleka nesplňuji, je pro mě důležité, že je tu stále se mnou. S námi.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou