Dokumentární film Jany Ševčíkové Opři žebřík o nebe, který právě přichází do kin, je podmanivým portrétem slovenského kněze P. Mariána Kuffy. Jeho nasazení pro lidi na okraji bere dech.

 

„Kdo projde mou farou, zůstane ve mně,“ svěřil se režisérce Janě Ševčíkové P. Marián Kuffa. Copyright Aerofilms

 

Slovenský kněz Marián Kuffa je v jistém smyslu celebritou. Bylo o něm natočeno již několik dokumentů a v minulém roce se do českých kin dostal celovečerní snímek Všechny moje děti Ladislava Kaboše. Zatímco ale kratší snímky většinou zůstávaly na úrovni oslavného portrétu a Ladislav Kaboš se soustředil spíš na romskou komunitu, jíž Kuffa pomáhá, film Opři žebřík o nebe přichází s plastickým a vícevrstevným portrétem nejen kněze samotného, ale také lidí v nouzi, o něž se P. Kuffa stará na své faře v Žakovcích pod Tatrami.

 

Místo Božího milosrdenství

 

Režisérka Jana Ševčíková patří k mediálně nenápadným, ale o to oceňovanějším solitérům na scéně českého dokumentárního filmu. Točila v Rumunsku, Arménii i Japonsku a nikdy si nevybírala jednoduchá témata. Vždy měla zájem o základní otázky života včetně víry či lidského utrpení. Nejinak tomu je v jejím nejnovějším snímku, o němž hovoří jako „o návratu ke kořenům“, a to zajisté nejen proto, že s katolickým knězem Kuffou sdílí společnou víru.

 

Jeho faru v Žakovcích, kterou obývá na dvě stě padesát lidí z okraje společnosti (bezdomovci, bývalí vězni, někdejší narkomani, mladí lidé vyšlí z dětských domovů), popisuje jako místo, kde se člověk setkává s Božím milosrdenstvím.

 

P. Kuffa díky své energii a charismatu dokázal vybudovat cosi jako záchrannou síť pro nejpotřebnější. Místo, kam může kdokoli přijít, místo začátku nového života či alespoň pokusu o něj, místo, kde tím nejdůležitějším není Marián Kuffa, nýbrž ti, kdo sem přicházejí s nadějí na změnu života. Je to místo vystavěné na důvěře v Krista, k němuž v Žakovcích nevedou teologické disputace, nýbrž pravidelný režim, manuální práce a modlitba.

 

Při sledování P. Mariána Kuffy a jeho svěřenců si divák nemůže nevzpomenout na slova papeže Františka o zraněné a ušpiněné církvi, protože právě tento étos je Žakovcům nejvlastnější. Místo zde nalézají ti, kteří jinde přijímáni nejsou. I jim dává autorka dokumentu slovo. Můžeme tak sledovat bývalého gamblera, jenž kvůli své vášni ztratil rodinu, nebo alkoholika, který se opakovaně snaží zbavit závislosti, a Žakovce jsou pro něj místem poslední záchrany, kde by snad ještě mohl dokázat se svým problémem hnout.

 

Život do krajnosti

 

Jana Ševčíková na filmech úzce spolupracuje s kameramanem Jaromírem Kačerem, který opět dokázal, jak důležitá je vizuální stránka vyprávění i pro ty nejintimnější příběhy lidské duše. Monumentální záběry P. Mariána Kuffy prohánějícího se po rozlehlé pláni s Vysokými Tatrami v pozadí či zemité zachycení tvrdé práce Kuffových „hochů“ dávají celému příběhu jak potřebné zasazení do konkrétního tady a teď, tak stejně potřebný přesah, zde vyjádřený drsným i krásným prostředím úpatí slovenských hor.

 

Marián Kuffa žije do krajnosti pro druhé, a nejspíš i proto dokáže svým životem tolik lidí oslovit. „On sám říká: Kdo projde mou farou, zůstane ve mně. A já mám pocit, že to platí i obráceně: Kdo byl na jeho faře a setkal se s ním, zůstane tam v jistém smyslu navždy,“ prohlašuje režisérka Ševčíková.