Intimní pohled na jiné Pařížany
Vydání: 2009/34 Anastáz Opasek , 20.8.2009, Autor: Lukáš Jirsa
Francouzský film 35 panáků rumu uvádí diváky do jemné sítě mezilidských vztahů, které jsou naplněny přátelstvím, láskou a vzájemnou úctou. Intimní portrét otce a dospívající dcery je svědectvím o obyčejném životě na předměstí Paříže, na které vás žádný turistický průvodce nezavede.
Lionel, řidič pařížského příměstského vlaku (RER), žije sám s dospívající dcerou Joséphine. Jejich svazek je prodchnutý porozuměním a vzájemnou něhou. Oba dva ale ví, že jejich životy musí s postupujícím časem projít určitou proměnou. Joséphine již totiž není malou nesamostatnou holčičkou, ale rozumnou dívkou na prahu dospělého života. Žijí na předměstí v činžovním domě. Sousedka Gabrielle by ráda patřila do jejich rodiny a soused Noé neví, co se sebou, jako by mu přítomný život unikal mezi prsty. Mozaiku „obyčejných“ lidí doplňuje právě penzionovaný Ruben, jehož život je až příliš pevně svázán se železnicí. Divák nesleduje nic jiného než úseky zcela obyčejného života několika Pařížanů, a přesto se mu dostává pocitu, že je svědkem čehosi neobvyklého. „Je to láska, která dodává všední přítomnosti krásu. Myslím, že je dobré vědět, že taková láska je zdrojem síly a pocitu bezpečí,“ říká režisérka. Denisová zachycuje vnitřní život postav důrazem na jejich vnější projevy, což je možné pouze díky kvalitním hercům (A. Descas, G. Colin aj.). Ti hrají nanejvýš úsporným způsobem, který je například českému filmu zcela vzdálený. Hrdinové všedního dne Vlaky RER neodmyslitelně patří k životu ve francouzské metropoli, která v 35 panácích rumu ukazuje svoji méně známou, ale o to pravdivější tvář. Řidiči vlaků, taxikáři, lidé denně dojíždějící do centra Paříže za prací jsou totiž mnohdy přistěhovalci. Jsou to právě oni, kdo zajišťuje pohodlný život svým spoluobčanům, aniž by reptali na svůj osud, naopak. Jsou poctiví a své životy žijí rozvážně a s úctou. A ač o Bohu či křesťanství nepadne ve filmu ani slovo, tušíme, že tito lidé jsou pravdě mnohdy blíže než mnohý z nás praktikujících katolíků.
ŘEČ TĚLA JAKO vyprávění
Francouzská režisérka Claire Denisová (1948) patří k nejoriginálnějším tvůrcům současného evropského filmu. Svůj první hraný film natočila až ve čtyřiceti letech, kdy již byla vyzrálou filmařkou. Své umělecké vidění si totiž formovala jako asistentka režie u Wima Wenderse, Jima Jarmusche či Jacquese Rivetta. Její styl můžeme označit za „senzuální kinematografii“, která je založena na obrazovém vyprávění. Dialogy jsou odsouvány stranou, to podstatné se odehrává ve fyzické (tělesné, vizuální) komunikaci postav. Důležitost těla jako prostředku sebevyjádření namísto slov je zdůrazněna také tancem, který nechybí téměř v žádném filmu Claire Denisové. „Choreografie těl“ je v 35 panácích rumu velice jemná a naplněná vzájemným respektem. Děj je rozvolněný a to podstatné není vždy ukázáno, běží jako by „pod“ vyprávěným příběhem, mimoděk, čímž se uvolňuje prostor pro vytříbené napětí. Divák si není jist, zda viděné interpretuje správným způsobem, zároveň se ale ve filmu neztrácí. Důležitým prvkem je také téměř neustále znějící hudba. Melancholická ústřední melodie, která má ale daleko k chmurnému vyznění, je výsledkem již třetí spolupráce s rockovou kapelou Tindersticks. Obrazového zpracování se ujala Agnès Godardová, která podle svých vlastních slov kamerou hledá především intimitu. Patří k dlouholetým spolupracovníkům Denisové, stejně jako někteří z obsazených herců.
Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články
