I prázdný chrám je domem Božím
Vydání: 2016/29 V objetí charismatického společenství, 12.7.2016, Autor: Alena Scheinostová
Šaty, které neunosíme, je snadné rozdat. Co ale s kostely, pro které není využití?
Kostel sv. Jiří v Horním Slavkově byl vybudován ve 14. století. Vzácnou stavbu nechali pustnout komunisté, v 60. letech minulého století ji navíc poškodil požár. Repro z publikace Jana Soukupa a Luďka Krčmáře Ohrožené kostely (Dominanty 2010)
To je otázka, kterou si věřící člověk nepřipouští rád. Nemá totiž uspokojivou odpověď a vždy je také zásahem do svědomí: jak je možné, že jsme dopustili – my křesťané –, aby se celé farnosti, celé obce odvrátily od Boha? Ačkoli byly příčiny rušení a vyprazdňování kostelů během dějin pestré a komunisté jen dokonali to, co ve velkém zahájil už Josef II., zůstává opuštěný a rozpadlý kostel svého druhu výčitkou.
Praktičtěji tento problém vidí pracovníci stavebních a památkových odborů českých a moravských biskupství. Podíl kostelů, které jsou v havarijním stavu, odhadli před časem zhruba na 30 %, a peníze nestačí. Zvláště menší objekty – nejrůznější kaple a kostelíky – je tedy výhodné předat do rukou obcí. Ani ty ovšem leckdy nevědí, co s nimi.
Ačkoliv o sobě Češi rádi prohlašují, že jsou bezvěrci, prakticky se zde nestává, že by se kostel či kaple jednoduše strhly nebo proměnily například v obchod. Termín „odsvěcení“, který se s nevyužívanými kostely běžně spojuje, neodráží totiž žádný obřad či úkon, který by mohl zrušit posvátný charakter budovy. Kanonické právo hovoří pouze o pravomoci biskupa předat nevyužívaný kostel „ad usum non sordidum“ – k jinému počestnému využití. Skutečnost, že je velká většina sakrálních staveb v Česku památkově chráněna, ovšem zavazuje majitele k tomu, aby se i o nevyužívanou budovu staral či se alespoň vynasnažil nenechat ji spadnout. A tak na straně církve panuje jednak vědomí odpovědnosti vůči těmto kostelům a jednak opatrnost, komu stavbu prodat nebo pronajmout a komu ne. Na straně obcí či soukromých majitelů je namístě zase obezřetnost, zda se zodpovědně ujmout budovy, která nebude mít praktické uplatnění a nebude přinášet zisk.
Diecézi od diecéze se u nás liší finanční a personální možnosti církve, minulost regionu a s ní související stav církevních památek, aktivita věřících i postoje a zájem obcí a samotných občanů. Podle toho se pak různí také výsledky. Někde se s opuštěnými kostely takřka nesetkáme (jako v diecézi brněnské), jinde na prázdnou a nevyužívanou budovu narazíme v každé druhé vesnici (jako například v českobudějovické nebo plzeňské diecézi).
Řada staveb, zvláště v pohraničí, znovu ožívá iniciativou nadšenců, kteří kostel či kapli „vezmou pod svá křídla“, často nikoliv z náboženského, ale z vlastivědného nebo historického zájmu – o těchto případech píšeme v Katolickém týdeníku často a rádi. Následné využití stavby je potom leckdy spíše kulturní a zahrnuje nanejvýš výroční pouť, avšak to nic nemění na tom, že kostel zůstane zachován pro budoucí čas.
Na této dvoustraně se zaměříme na to, jaké možnosti a meze má nakládání se sakrálními budovami. Jak se o ně starají naše biskupství, co vede ty, kdo se k víře nehlásí, aby se těmito památkami zabývali. A podíváme se také za naše hranice, abychom se přesvědčili, že v Česku ve starosti o málo využívané kostely a kaple zdaleka nejsme sami.
