Dnes fotí praktický každý majitel mobilu. Mnohým už nestačí kompaktní fotoaparáty a cílí na finančně dostupnější zrcadlovky. Přístroj však ještě z nikoho fotografa neudělá. Přesto chceme mít hezké snímky našich dětí, křtů, prvních svatých přijímání i jiných liturgických oslav. Jak na to, radí zakladatel fotografického projektu Člověk a víra ROMAN ALBRECHT.

 

Kde budeme stát – právě to rozhodne, zda křest vůbec zachytíme.Ilustrační snímek Roman Albrecht

 

Může se stát z každého fotograf?

 

Ač se dnes s oblibou říká, že dobrou fotku pořídíte čímkoli, z každého se fotograf nestane, protože tento um netkví jen v technice. Abyste pořídili dobrou fotku, musíte mít talent a vědět, jak na to. Něco se můžeme naučit. Je to stejné jako u malířů: Picasso, Rubens, Leonardo da Vinci. Všichni se učili alespoň pravidla kompozice.

 

Na snímcích se snažíme zaznamenat výjimečné chvíle: křtiny, narozeniny, výročí. Často vstupujeme do prostoru chrámu. Jak zachytit tyto okamžiky?

 

Začnu od technické stránky věci. Většinu fotografií spolehlivě zničí použití blesku. Čím menší fotoaparát, tím menší blesk a tím ostřejší světlo. Lidské obličeje odrážejí světlo, takže výsledkem jsou přesvětlené tváře a tmavé pozadí. Čili první rada: vypnout blesk nebo snížit výkon. S bleskem jsou fotky jako přes kopírák a za moc nestojí. V kostelech je pro fotografa zkrátka tma – a tady hrají roli peníze. Čím citlivější a dražší čip ve foťáku, tím lepší snímky.

 

Blesk vypínáme i proto, že ruší. Když všichni blikají, obřadu to příliš nepřidá. Musíme sebrat odvahu, prostudovat návod a zasáhnout do automatických režimů fotopřístrojů. I levné aparáty mají různé režimy. Naprostá většina lidí používá automatiku, která přes všechen pokrok nepozná, že jste v kostele, že je tam tma a že fotky mají být trochu tmavé. Hledejme mezi režimy: focení při svíčkách, večer a podobně. Přístroji musíme napovědět, v jaké jsme situaci a že se má pokusit za nás dělat věci, které profesionál umí ručně.

 

Co se týká liturgie, je jistě dobře se s ní předem seznámit. Vědět, co budu a chci fotit.

 

Přesně tak. Fotografové projektu Člověk a víra chodí na akci minimálně o půlhodinu, většinou o hodinu dříve, aby si takové věci ujasnili. Probrat s knězem, kde bude kdo stát při křtu, biřmování či svatbě, je nezbytné. Vybereme si třeba ideální místo, ale pak nám někdo zakryje výhled a začne zmatek. Na prvním místě je vždy samotný obřad. Ano, chceme fotky, ale kvůli nim tam nejsme! Nesnáším fotografy, kteří si stoupnou před první řadu a věřící se koukají na jejich záda.

 

Má smysl mít svůj snímek za situace, kdy jsou kolem profesionálové?

 

To je právě smyslem služby fotografů projektu Člověk a víra. Fotografie dáváme k dispozici a je možné si je stáhnout z našich webových stránek. Ze slavnosti, které se účastníte, dostanete zdarma profesionální snímky od fotografa, který je vyškolený a má kvalitní techniku. Navíc se tam pohybují jeden dva fotografové a nestraší jich tam deset. Vezměte si třeba biřmování v pražské katedrále: dvacet lidí a třicet strýčků by se chtělo vydat do presbytáře a vyfotit svého biřmovance.

 

Je vždycky lepší domluvit se s profesionálem, neboť pak dostanete kvalitní snímky – ať už je tam někdo od nás, nebo si zaplatíte svého fotografa. Je paradoxní, že lidé často vydají za šaty na biřmování spoustu peněz, ale nedají pár stovek za profesionální fotografie. A když už se rozhodnete vystačit si se svépomocí, domluvte se v rodině, aby to byl jeden člověk.

 

Je dobré aranžovat skupiny a situace?

 

Na kurzu světového fotografa Bryana Petersona jsem byl velmi překvapený, že si spoustu věcí aranžuje. My jsme zvyklí přijít a fotit. Aranžování snímků má smysl, a u rodiny dvojnásob. O společné fotografie je vždy zájem, protože ukazují význam události a to, že se tam všichni sešli.

 

Prozradím dva dobré triky. Pokaždé si stoupnu před lidi, a protože se všichni baví, zvolám mocným hlasem: „Podívejte se na můj objektiv! Kdo nevidí do objektivu, nebude na fotce.“ Všichni se zasmějí, že jsem úplně blbý. Já jim říkám: „To je test inteligence, neboť vždy se mezi vámi najde někdo, kdo fotku pokazí, protože se za někoho schová.“ Pomůže to. Když totiž fotíte větší množství lidí, neuhlídáte, aby byli všichni vidět. Navíc tím většinou lidi rozesmějete, což je fajn, jelikož se pak uvolní.

 

A teď druhý trik: „Všichni zavřete oči, a až napočítám do tří, tak je otevřete!“ Tím docílíte toho, že všichni budou mít oči dokořán a nestihnou mrknout. Když to neuděláte, tatínek nevěsty a babička ženicha budou na snímku spolehlivě spát.

 

Co když někdo focení razantně odmítá?

 

Nenutit, to nemá smysl. Když si někdo nepřeje být na fotkách, může pro to mít i závažný důvod. Nemáme právo fotit někoho, kdo s tím nesouhlasí.

 

Jak fotografovat děti?

 

Snímání dětí přirovnávám ke skládání uhlí – je spojeno s námahou. Nejdůležitější je dostat se výškově na jejich úroveň, tedy k zemi. Jakmile fotíte shora, je to dominantní vztah a dítě nezachytíte v jeho světě. Proto musíte na kolena, nebo i do lehu. A pak zase vstát a narovnat se… Mnohokrát.

 

Není lepší spolehnout se na momentky?

 

Když na to jdete sami, je nejlepší fotit děti při hře, na výletě, při činnosti venku. Krom toho, že odpadne starost s bleskem, jste obklopeni hezčím prostředím, které dítka vede ke spontánnosti. Za dobrého světla pořídí každý aparát krásné fotky. Nicméně na přístrojích je dobré i v tomto prostředí volit z režimů focení, které přístroj nabízí – obvykle bývá skryt pod ikonou běžícího panáčka. A po jeho vzoru je nutné za dětmi běhat. A musíme se smířit s tím, že hezkou fotografii dětí neuděláme na první pokus.

 

Anebo máme raději zajít do ateliéru k profesionálovi?

 

Ani v ateliéru to není jednoduché. Výhodou je, že tam jsou fotografové zvyklí s dětmi pracovat, umí je motivovat, aby z nich dostali výraz. Myslím, že občas zajít k profesionálovi se vyplatí.