5. 12. 2014
|Směřuji na reportáž do Dětského a dorostového detoxikačního centra. Mým úkolem je zjistit, jak tam budou prožívat Vánoce, jestli se na ně vůbec těší.
5.12.2014, Autor: Kateřina Šťastná
V hlavě se mi mezitím odehrává film z mé nedávné návštěvy Dětského domova. Malinké dětičky, podobně staré jako ty moje, tam budou o Vánocích bez maminek a tatínků. Sice dostanou dárky, velmi pěkné a asi ani ne úplně levné, ale to podstatné nejspíš nezažijí. Soucítím s nimi. Utrpení druhých mi přidělává vrásky na čele… Zatímco takto na Masarykově nádraží čekám na tramvaj, přerušuje mé myšlenky výrazná postava muže. Bezdomovce. Davy lidí proudí do tramvaje, z tramvaje, na nádraží a od něj, on kráčí velmi pomalou chůzí. Je mu jedno, že ho těsně kolem zad míjí tramvaj a z druhé strany přijíždí další. Ani se nesnaží uhnout nebo si dát pozor. Důstojně kráčí mezi kolejemi a zvedá nedopalky. Dává si záležet. Vybírá ty lepší kousky. Dochází mi, že kuřáci, když spěchají do tramvaje, odhodí ještě třeba ne úplně vykouřenou cigaretu. Samotnou by mě to vůbec nenapadlo. Nejsem kuřačka… No, má to „vymakané“ ten muž. A já na něj zírám s otevřenými ústy. Představuji si, že se blíží Vánoce a on je stráví tady, na nádraží, s nedopalky, které tu někdo odhodí… Spát bude nejspíš kousek dál, pod sloupy mostu (často tam při cestě vlakem vídám spacáky, ležící postavy, kusy oděvů a odpadky – a je mi zima, jen když to vidím). A ještě k tomu o Vánocích bude nejspíš jezdit méně lidí tramvajemi. A to znamená i méně nedopalků… Je mi ho nesmírně líto. Jenomže co s tím? Nevím. Možná ti z nás, kteří kouří, by mohli cestou do tramvaje nechat o malinko větší nedopalek… nebo občas „zapomenout“ sáček s pečivem na lavičce vedle spícího bezdomovce. Anebo třeba přinést trvanlivé potraviny do domů, které podobným potřebným pomáhají. Bohužel z mé osobní zkušenosti ti, kteří pomoc nejvíc potřebují, si o ni velmi často sami neřeknou… takže pak už zbývá „jen“ se za ně modlit. A také za to, abychom byli otevření vůči potřebám druhých a dokázali poskytnout pomoc tam, kde je potřeba, i když si o to třeba daný člověk sám neřekne.