Hrst vánočních nedopalků

5.12.2014, Autor: Kateřina Šťastná

Směřuji na reportáž do Dětského a dorostového detoxikačního centra. Mým úkolem je zjistit, jak tam budou prožívat Vánoce, jestli se na ně vůbec těší.

V hlavě se mi mezitím odehrává film z mé nedávné návštěvy Dětského domova. Malinké dětičky, podobně staré jako ty moje, tam budou o Vánocích bez maminek a tatínků. Sice dostanou dárky, velmi pěkné a asi ani ne úplně levné, ale to podstatné nejspíš nezažijí. Soucítím s nimi. Utrpení druhých mi přidělává vrásky na čele… Zatímco takto na Masarykově nádraží čekám na tramvaj, přerušuje mé myšlenky výrazná postava muže. Bezdomovce. Davy lidí proudí do tramvaje, z tramvaje, na nádraží a od něj, on kráčí velmi pomalou chůzí. Je mu jedno, že ho těsně kolem zad míjí tramvaj a z druhé strany přijíždí další. Ani se nesnaží uhnout nebo si dát pozor. Důstojně kráčí mezi kolejemi a zvedá nedopalky. Dává si záležet. Vybírá ty lepší kousky. Dochází mi, že kuřáci, když spěchají do tramvaje, odhodí ještě třeba ne úplně vykouřenou cigaretu. Samotnou by mě to vůbec nenapadlo. Nejsem kuřačka… No, má to „vymakané“ ten muž. A já na něj zírám s otevřenými ústy. Představuji si, že se blíží Vánoce a on je stráví tady, na nádraží, s nedopalky, které tu někdo odhodí… Spát bude nejspíš kousek dál, pod sloupy mostu (často tam při cestě vlakem vídám spacáky, ležící postavy, kusy oděvů a odpadky – a je mi zima, jen když to vidím). A ještě k tomu o Vánocích bude nejspíš jezdit méně lidí tramvajemi. A to znamená i méně nedopalků… Je mi ho nesmírně líto. Jenomže co s tím? Nevím. Možná ti z nás, kteří kouří, by mohli cestou do tramvaje nechat o malinko větší nedopalek… nebo občas „zapomenout“ sáček s pečivem na lavičce vedle spícího bezdomovce. Anebo třeba přinést trvanlivé potraviny do domů, které podobným potřebným pomáhají. Bohužel z mé osobní zkušenosti ti, kteří pomoc nejvíc potřebují, si o ni velmi často sami neřeknou… takže pak už zbývá „jen“ se za ně modlit. A také za to, abychom byli otevření vůči potřebám druhých a dokázali poskytnout pomoc tam, kde je potřeba, i když si o to třeba daný člověk sám neřekne.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Redaktoři, Blogy

Diskuse

Ono možná je třeba uznat, humila 6.12.2014 00:30
Re: Ono možná je třeba uznat, Zrušený uživatelský účet 16.12.2014 23:41

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 22 26. května – 1. června 2020

Poděkování papeži ze světa i od nás

K poděkování papeži Františkovi za ranní mše svaté z Domu sv. Marty, které přichází z celého světa, se připojují Češi. Děkovný list převzal nuncius na Pouti médií.

celý článek


Setkání v příhodnou chvíli

„Nebýt jeho, dneska jsem úplně jinde.“ Tuto větu slyšel asi každý z nás. A možná si ji ve svém životě i několikrát řekl. Pokud tedy potkal člověka, který mu takto…

celý článek


Do kostelů se vrací liturgický život

S odezníváním aktuální vlny pandemie zvolna ožívají kostely v okolních zemích. Opatrnost je však stále na místě, a tak zpravidla zůstává v platnosti i dispenz od povinné…

celý článek


Meditace jako obohacení modlitby

Ukázat krásu kontemplativní modlitby a představit české vydání jedné ze svých knih přijel počátkem roku do Prahy ředitel Světového společenství pro křesťanskou meditaci…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay