Hromnice zjevují Boží slávu v Ježíši Kristu
Vydání: 2009/5 Svobodné ženy po třicítce, 29.1.2009
Dříve vánoční doba končila až Hromnicemi. Škoda, že je tak krátká. Můžete něco napsat o vývoji svátku Uvedení Páně do chrámu? Býval prý mariánský a světily se svíce. Původní název byl tedy odvozen od svíce – hromničky? A. D., brněnská diecéze
Čtenář se v první větě mýlí. V dějinách nikdy doba vánoční nekončila Hromnicemi, byla to jen vnější forma – vánoční výzdoba, která se do tohoto dne v kostelích uchovávala, a tak jej pojila se svátkem Narození Páně. Počátky svátku Uvedení Páně sahají do starověku a pojí se s jeruzalémskou liturgickou praxí, při níž se připomínalo setkání narozeného Spasitele ze starcem Simeonem. Tento svátek patří od svého vzniku mezi svátky Páně, které poukazují na mesiánské poslání Ježíše. Současně má i hlubokou mariánskou symboliku, neboť podle židovského zákona bylo povinností matky čtyřicet dnů po porodu představit sebe i svého prvorozeného v chrámu. Simeonova slova o Kristu, který je světlem k osvícení pohanů, vedla v 5. století k zavedení praxe přinášet rozžaté svíce během vstupního procesí. Do Říma se tento svátek dostal v 7. století a byl slaven čtyřicet dnů po Narození Páně, tedy 2. února. Římská praxe kladla větší důraz na „očištění Marie“ než na zdůraznění Ježíše jako Spasitele. Svátek tak přijímal charakteristiky očištění, pokání i smíření a jako takový se rozšířil ve středověku po celé Evropě. Bylo běžnou praxí, že si věřící odnášeli posvěcené svíce do svých domovů a zapalovali je při zvláštních situacích: epidemie, živelné pohromy, bouřky, anebo když někdo v domě zemřel. Lidé věřili, že zapálená svíce v okně a modlitba uchrání jejich domovy od všech pohrom; odtud opravdu i název svíce a celého svátku – Hromnice.
SVÁTEK MNOHA TÉMAT
Tento svátek byl svátkem mariánským s charakterem pokání, což bylo zdůrazněno i římskou liturgickou praxí. V tento den se konala bohoslužba stacionární, typická pro postní dobu: věřící se sešli na jenom místě a procesím odcházeli do kostela, kde slavili mši svatou. Dnes v sobě tento svátek spojuje několik témat: mariánské, mesiánské a kající, která se s tímto dnem v průběhu staletí pojila a jej charakterizovala. To, že zapadá do liturgického mezidobí, jej vzdaluje tématům doby vánoční a tím i původnímu významu, kterým bylo zdůraznit mesiánské poslání narozeného Ježíše. Každé z témat, pojících se s tímto svátkem, je důležité a má čím oslovit dnešního věřícího. Je však potřebné zdůraznit, že pravým významem tohoto svátku je zjevení Boží slávy v Ježíši Kristu. Ježíš přichází nejen do jeruzalémského chrámu, aby jej naplnil slávou, jak to dosvědčuje Simeon, ale z téhož důvodu přichází i do lidských srdcí. Tento svátek je nadějí pro každého, kdo ve světle víry kráčí vstříc našemu Pánu. P. Pavel Kopeček, vyučující liturgiku na CMTF UP v Olomouci
Sdílet článek na:
