Hrabě de Peyrac: Víra mě dostala

27.6.2017, Autor: Kateřina Koubová

Příloha: Léto s KT 26-27/2017

Geoffrey de Peyrac, tajemný hrabě z filmové Angeliky. V dobách své největší slávy se jeho představitel ROBERT HOSSEIN začal náhle věnovat divadlu. Takřka v padesáti letech se nechal pokřtít a pomocí velkolepých představení evangelizuje. Téměř devadesátiletý herec a režisér ještě pomýšlí na představení o smíření. O svém životě si povídal i s KT.


„Jediná věc, která vše ospravedlňuje, je láska,“ říká slavný filmový herec a divadelník Robert Hossein. Snímek Jindřich Horák


Stal se z vás jeden z největších francouzských evangelizátorů prostřednictvím divadla. Připravil jste obrovská představení se stovkami účinkujících v největších divadlech Francie.

Ano, podařilo se mi uvést spoustu představení a děkuji Bohu, že se vždy našly i potřebné prostředky, protože věci, které dělám, jsou drahé a náročné. Stovky herců a v obecenstvu tři, čtyři i šest tisíc diváků. Ježíš bylo jeho jméno, Muž zvaný Ježíš, Chrám Matky Boží v Paříži nebo Danton a Robespierre – to jsou některá má představení. Víte, nyní jsem ve věku, kdy si je člověk vědom času, který mu zbývá. Je mi 89 let. Moje matka byla Ruska, tedy pravoslavná, tatínek se narodil v Ázerbájdžánu a byl vyznavačem Zarathuštry. Mohl jsem se tak aspoň trochu seznámit s různými náboženstvími. Rád bych se jich dotkl ve svém budoucím představení – pokud se na něj ovšem najdou prostředky. A kdo ví, co bude za rok.

Prozradíte, co chystáte?

Mám neodbytný pocit, že pokud budeme pokračovat v tom, co děláme, míří naše planeta ke konci. Pokud se všichni nesmíříme – a to i napříč náboženstvími a rasami – planetu zničíme. Proto jsem se snažil promyslet si nové představení, ve kterém si divák uvědomí, že je nutné sdílet svět s ostatními. Je to způsob, jak mladým lidem, kteří se cítí ztraceni, dát naději. Svá divadelní představení chystám pro věřící i nevěřící. Znám nevěřící, kteří by vydali za hodně věřících. Mým cílem je, že ať už jste věřící nebo ne, při odchodu z divadla budete jiní.
Je nutno lidem naději vrátit. Bez ní si můžeme jít někam lehnout a už nevstávat. Ve Francii se nyní přeci jenom dějí věci. Třeba náš nový prezident. Potkal jsem se s ním. Nebude to pro něj snadný úkol, ale přeji mu, aby uspěl. Je to člověk velkorysý, sympatický a vřelý.

Jaký je hlavní rozdíl mezi hercem v roli hraběte de Peyraca a Robertem Hosseinem dnes? Když jste hrál v Angelice, ještě jste nebyl pokřtěn, že?

V šedesátých letech jsme více natáčeli, než žili. Nešel jsem v těch letech do duchovní hloubky a role svůdce mi seděla jak ušitá. Ale velký kus mládí jsem strávil v pravoslavných internátních školách v okolí Paříže. Znám velice dobře pravoslaví a mluvím plynně rusky. Věřící jsem byl odjakživa. Je ale zapotřebí hodně pokory, aby člověk začal sloužit bližnímu víc než sobě samému. Teď už na to nemám mnoho času.

Kdy jste se dal, jak říkáte, do služby druhých?

Rozhodně ne brzy. Napsal jsem spoustu divadelních her a ta první se jmenovala Chuligáni. Taky jsem hrál v mnoha gangsterkách. V několika filmech jsem ztvárnil darebáky, ale i policajty. Hrál jsem všechny možné role, dokonce i kněze!

Co vás vedlo ke katolické víře?

Nemůžu říct, že bych měl víru, spíš naopak, víra dostala mě. Víra není něco, co můžeme vlastnit, je především darem, který buď přijmeme, nebo ne. V mém životě byl Bůh odjakživa přítomný jako Mistr všeho nemožného, který umožňuje plnit naše nejkrásnější sny. Mí rodiče mě nepokřtili ani mi víru nepředali, ale učili mě respektu ke všem náboženstvím. Otec byl hudební génius, ale žili s mou matkou v miniaturním bytě o dvou místnostech. Pokud se rodičům nedostávalo peněz, dali mě do internátní školy. Když v jedné už moc dlužili, přestěhovali mě do jiné (směje se).
Otec skládal skladby, symfonie, kabarety, filmovou hudbu a nakonec se stal slavným. Ale dlouho jsme žili chudě. A tak, když jsem ve čtrnácti letech vychodil základní školu, objal jsem rodiče a rozloučil se s nimi s tím, že si jdu hledat živobytí sám. Pohyboval jsem se v centru Paříže, ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés, potkával jsem tam tehdy slavné spisovatele, jako byli Romain Gary, Jean-Paul Sartre, Jean Genet a jiní. Díky přátelům jsem se uchytil v jednom hotelu jako recepční. Z té doby mám historku, ze které padnete smíchy.

Vyprávějte.

Od majitelky hotelu jsem dostal hned na začátku za úkol vyhodit jednoho chronicky neplatícího hosta, malíře, který si myslel, kdoví jak nejsou jeho obrazy krásné. Byl to Rus, a proto jsem ho měl vyprovodit na ulici já, který jsem uměl rusky. Žil v hotelu se svou anglickou manželkou a dítětem. „Neplatí, dělá nepořádek a navíc si myslí, jaký není génius. Ale přitom jsou jeho obrazy mizerné. Vyhoďte ho, ať vypadne. Jinak jdete s ním,“ zněl příkaz majitelky hotelu. Šel jsem za malířem, ale on mi to začal rozmlouvat. Prý: „To jsou hlouposti, jednou budu milionář!“ Argumentoval jsem, že když bydlí v hotelu, platit prostě musí, nájem navíc nebyl nijak velký. Odpověděl mi, ať si vezmu balalajku, že půjdeme na ulici zpívat a hrát a něco vybereme od lidí z naší slavné čtvrti.
Skutečně to tak dopadlo, navíc jsme se skamarádili. Chtěl mi darovat i jedno své plátno, ale odmítl jsem. Byl to Sergej Poliakoff (abstraktní malíř kyrgyzského původu, který se proslavil v 50. letech jako představitel Nové pařížské školy – pozn. překl.). Skutečně se stal slavným. Celý můj život byl plný slavných jmen.

A jak jste se dostal k divadlu?

Pár let nato jsem chodil do herecké školy a napsal svou prvotinu Chuligáni. Po pár letech ji dostal do rukou výborný režisér, a tak se hrála s velkým úspěchem v divadle Vieux-Colombier (avantgardní Starý holubník – pozn. překl.). Psal jsem, abych měl na jídlo. Seznámil jsem se také s režisérem Rogerem Vadimem, který natáčel s Brigitte Bardotovou. A začal jsem hrát v divadle i ve filmech. Aspoň ve stovce filmů…

Po čase jsem to vše tak trochu opustil a začal se věnovat velkým představením. Jsem úplný blázen a v hlavě to určitě nemám v pořádku, když se pořád pouštím do tak velkých děl. Třeba Ben Hur, toho jsme uvedli na největším francouzském stadionu Stade de France, kam se vejde šedesát tisíc lidí. Hrálo se pětkrát.

Natočil jste i slavné filmové Bídníky s Linem Venturou v hlavní roli. Co na to říkal jeho předchůdce v této roli, Jean Gabin? Líbilo se mu nové provedení?

Bohu díky ano. Film měl skutečně velký úspěch a Lino Ventura byl ostatně velký kamarád Jeana Gabina. Stejně ale nakonec, a to vás možná překvapí, jsem největší úspěch měl v Angelice, markýze andělů v Rusku. Ani Michèle Mercierová, ani já se tam nemůžeme vydat, umačkali by nás.

Myslím, že podobné přijetí byste zažil i u nás.

Možná... Ale není to záležitost, která by zachránila planetu, že? Je nutné přemýšlet a pokoušet se lidem pomáhat. Přátelil jsem se také s abbé Pierrem. Poznal jsem, že starat se sám o sebe je směšné a k ničemu to nevede.

Pomáhal jste nějak abbé Pierrovi v jeho péči o chudé a bezdomovce?

Samozřejmě. Řeknu to stručně: Když mi Bůh umožnil vést si v životě tak dobře, snažil jsem se myslet i na ty, kteří si nevydělávali. To je vše, co vám k tomu řeknu. Tečka. Proč mluvit o sobě, koho to zajímá? Měl jsem štěstí, moji rodiče mě vychovali k tomu, abych bral vždy ohledy na druhé. Nechápu, proč si lidé neuvědomují, že tady na zemi nejsme věčně. Často a rád chodím na hřbitovy a sleduji všechny ty životní osudy, dojímá mě to. Jediná věc, která vše ospravedlňuje a omlouvá, je láska. Láska, velkorysost a sdílení.

V roce 1970 jste byl na hereckém vrcholu, hrál s Jeanem-Paulem Belmondem, dokonce jste patřil mezi pět nejobsazovanějších herců po boku Jeana Gabina, Jeana Maraise či Louise de Funèse. A tehdy jste se stáhl do ústraní. Proč?

Nebezpečně jsem vnitřně vysychal, potřeboval jsem skutečnější život, více pravdy. Vrátil jsem se k posvátnému umění divadla, mému prvnímu vnitřnímu povolání. Myslím si, že herec v divadle může pomáhat sestoupit tomu božskému na zem, probudit duši diváka, pohnout jeho myslí, vzbudit zapomenuté vzpomínky a sny. Odjel jsem do Remeše s pouhým kartáčkem na zuby a odpověděl na nabídku vést tam divadlo. Více než hercem se cítím být divadelním tvůrcem. Divadlo mi dává možnost vyjádřit můj vztah k Bohu, největšímu režisérovi kosmické scény. Někdy si představuji, s jakou radostí stále tvoří svět, hvězdy, motýly, květiny... I kouzelník si hlídá svá tajemství, natož Bůh! Nemusíme chtít všechno chápat, postačí bez ustání žasnout nad tou nádherou a rozjímat.

Před devíti lety jste hrál v asi posledním filmu s Belmondem Muž a jeho pes. Bylo to něco úplně jiného než ty dobrodružné příběhy z 60. a 70. let. Starý muž se octne na ulici...

Jsme s Belmondem velcí kamarádi. Po všech těch rváčských filmech jsme ale netušili, jak bude vážný námět fungovat. Na diváky ale zapůsobil.

Zorganizoval jste představení, které neslo hlavní heslo papeže Jana Pavla II. „Nebojte se!“ Napsal jste také knihu o své víře s názvem Nebojte se... věřit. Rád evangelizujete?

O mně nemluvme. To nezáleží na mně, evangelizace přichází shora. To On musí evangelizovat a přijímat duše. Já sám si to nemůžu dovolit. Já sám můžu jen zavřít ústa, být pokorný, dělat věci vážně, ale sám sebe vážně nebrat. Jestli mi Bůh pomáhá v mé práci, to vlastně nevím. Ale jestli mi pomáhá milovat bližního, pak jsem Mu nesmírně vděčný.

KATEŘINA KOUBOVÁ

Robert Hossein (narozen 1927 v Paříži) francouzský filmový a divadelní režisér, herec a scenárista. Zrealizoval 22 velkých divadelních představení, režíroval 36 filmů, hrál ve stovce filmů a ve 30 divadelních hrách. U nás je známý hlavně jako záhadný hrabě de Peyrac ve filmové Angelice. Ke křtu na prahu padesátky ho dovedl farář v Remeši, který připravoval ke křtu i Hosseinova syna. Pokřtít se nakonec nechali spolu. Hossein s úspěchem představil na pódiu velké křesťanské ságy. Hra Člověk zvaný Ježíš (1983–1984) se stovkou účinkujících přilákala do pařížského Paláce sportu celkem na 700 tisíc diváků, čímž se zapsala do Guinessovy knihy rekordů. O osm let později následovalo další úspěšné představení Ježíš bylo jeho jméno. K tématu se vrátil v roce 2000 v projektu Ježíš, vzkříšení. V roce 2007 investoval všechny své úspory do představení o životě papeže Jana Pavla II. Nebojte se! V srpnu 2011 provedl Hossein zdarma představení Žena zvaná Marie před 25 tisíci poutníky v Lurdech. Vyšly s ním také knihy rozhovorů Nebojte se... věřit a vloni vydaná Věřím v člověka, protože věřím v Boha. U nás dosud přeloženy nebyly. Hossein natáčel i v Praze – mluví o ní jako o „zlatém městě“.






 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory, Speciály, Přílohy



Aktuální číslo 15 7. – 13. dubna 2021

Opět jiné Velikonoce

Navzdory všem pandemickým opatřením a omezením se na bohoslužby o Velikonocích dostala spousta lidí. A přitom legálně. Farnosti totiž nejen přidávaly mše svaté, ale…

celý článek


Papež vyprošoval mír a uzdravení

Papež František letos požehnal Městu a světu (Urbi et Orbi) z baziliky sv. Petra za přítomnosti 150 věřících. Ve svém poselství připomněl naději, kterou přináší…

celý článek


Položil svůj život za eucharistii

Šest mnichů z italského opatství Casamari ponese od 17. dubna titul „blahoslavení Simeon Cardon a pět druhů mučedníků“. Jejich blahořečení je významným okamžikem…

celý článek


Nový KT ke stažení zdarma vždy od soboty

Vážení čtenáři Katolického týdeníku, po dobu mimořádných vládních opatření, která mají opět omezit šíření nákazy koronavirem, jsme se rozhodli Vám naše/vaše…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2021

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay