26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Hozená rukavice Západu

20. 1. 2015

|
Tisk
|

Islám měl ve své historii různé režimy. Na otázku, zda je kompatibilní s demokracií, je odpověď: ano. Nejlidnatější islámská země Indonésie je demokratická.

Vydání: 2015/4 František strhl miliony Filipínců, 20.1.2015, Autor: Roman Joch

Světský úspěch je pro islamisty důkazem pravdivosti jejich náboženství
Islám se dělí na dvě hlavní větve: většinové sunnity a menšinové šíity. Rozdíl mezi nimi se týkal sporu o nástupnictví po Mohamedovi. Šíité tvrdili, že vůdcem, tj. chalífou, islámské ummy (společenství muslimů) mohou být jen potomci Mohameda, jeho zetě Alího a jeho ženy, Mohamedovy dcery Fatimy. Sunnité měli za to, že chalífou může být i člověk, který není potomkem Mohameda, ale vybere si ho umma.
Americká děvčata rozhodla
Islamismus má kořeny v Muslimském bratrstvu v Egyptě. Jeho zakladatelem byl Hasan al-Banna v roce 1928, který byl v roce 1949 zavražděn. Žezlo jeho nástupce po něm převzal Sajjid Kutb, dodnes hlavní ideolog sunnitského islamismu. Jako čtyřicátník v letech 1948–1950 navštívil Spojené státy a byl zhrozen jejich sexuální nemorálností. V čem spočívala?
Dnes je období padesátých let 20. století v USA považováno konzervativci za „zlatý věk“. Sexuální abstinence do manželství, monogamie, manželská věrnost a silný předsudek vůči rozvodu byly společensky doporučovány a jejich porušení kritizováno. To vše změnila až sexuální revoluce let šedesátých. Co tedy Kutb považoval v Americe již o desetiletí dříve za sexuálně nemorální?
To, že ženy a muži nežili veřejně segregováni od sebe, že mohli být spolu – a ta hrůza, že v kostelních lavicích seděli vedle sebe! Pro Kutba nemorální a netolerovatelné. To uvádím pro ilustraci, že islamisté nemají problém jen s nemorálností současné západní společnosti, ale i s tím, co i ti nejkonzervativnější z nás považují za normální. Kutb psal: „Americké děvče je dobře seznámeno se svůdností svého těla. Ví, že spočívá v obličeji, výrazných očích a žíznivých rtech. Ví, že svůdnost spočívá v oblých prsech, plném zadku, hezky tvarovaných stehnech, úhledných nohou – a ona to vše ví a nic nezakrývá.“ – Měl-li dojem, že dámské šaty přelomu 40. a 50. let nic nezakrývaly, měl „štěstí“, že se nedožil bikin.
Kutb se islámsky „obrodil“ a stal islamistou. Jeho cílem byl režim, v němž vládne islámské náboženské právo šaría pro muslimy i nemuslimy. A také „džihád mečem“ proti všem neislámským zemím, až celý svět bude přiveden pod vládu Alláha. Umírněné islámské režimy považoval za neislámské a požadoval džihád i proti nim.
Muslimové nesmí být slabí
Gamal Abdul Násir, který vládl v Egyptě v 50. a 60. letech minulého století, byl socialistou, panarabským nacionalistou a agresivním diktátorem, ovšem nebyl islamistou. Nechal Kutba dlouho věznit a v roce 1966 popravit oběšením. Pro islamisty je Kutb mučedník (šahíd). Odcitujme z jeho díla (Milníky na cestě, kapitola Džihád za Boha): „Každý, kdo chápe povahu tohoto náboženství, rovněž snadno pochopí nevyhnutelný džihád mečem a následně pochopí, že islám není ‚obranné hnutí‘ v úzkém slova smyslu, jak se dnes interpretuje. Může se stát, že nepřátelé islámu mohou považovat za prospěšné nevyvíjet proti němu žádnou činnost. Ale islám s takovým příměřím nemůže souhlasit a bude s nimi vést aktivní džihád, dokud se tito nepodřídí jeho autoritě a nebudou platit daň z hlavy. Toto je podstata tohoto náboženství a to je jeho funkce, protože je to všeobecná deklarace panování Alláha nad všehomírem a osvobození člověka od poddanství vůči komukoli jinému než Alláhovi.“
Jedním z Kutbových žáků byl Ajmán al-Zavahrí, který potkal mladého saúdského milionáře jménem Usáma bin Ládin, přivedl ho k islamismu, stal se jeho mentorem a společně s ním založil Al-Káidu. Byl jejím hlavním ideovým vůdcem a po smrti bin Ládina je i jejím vůdcem faktickým. Ukrývá se na neznámém místě. Co je hnací silou islamismu? Interpretace slabosti současného islámského světa.
Oxford mešitou
Mohamed začal šířit islám v roce 622 a zemřel v roce 632. Sto let poté se islámská říše rozkládala od dnešní severní Indie a střední Asie přes Blízký východ, severní Afriku až na Pyrenejský poloostrov a pronikala do středu Francie. Tam, v polích mezi městy Tours a Poitiers, v roce 732 franská armáda, již vedl Karel Martel, porazila armádu islámskou, jíž velel emír Abd ar-Rahman, a vpád muslimů do západní Evropy zastavila. Později, v druhé polovině 18. století britský historik Edward Gibbon ve svém díle Úpadek a pád Římské říše psal, že kdyby tato bitva dopadla opačně, nad oxfordskou univerzitou by se tyčily minarety.
Ale to nebyl konec expanze islámu – po Arabech přišli Turci, kteří vytvořili Osmanskou říši (a turečtí sultáni přijali titul chalífů, tedy vůdců islámské ummy), a jejich armády obléhaly Vídeň ještě v roce 1683, kdy byly spojenými středoevropskými armádami poraženy. Nebyly-li by tehdy přemoženy – parafrázujme Gibbona – katedrála sv. Víta by dnes byla mešitou.
Úspěch jako znamení
Islám byl mocensky jedním z nejúspěšnějších hnutí v dějinách. V krátkém čase získal moc nad velkým územím. To bylo pro muslimy důkazem správnosti jejich náboženství. Je-li islám pravé náboženství, dopřál Alláh muslimům triumfy a vítězství. Světský úspěch je důkazem pravdivosti islámu.
Ne tak v křesťanství a judaismu. Tam pravost náboženství nijak nesouvisí se světským úspěchem. Ježíš svým následovníkům neslíbil světský úspěch, nýbrž že jeho nepřátelé je budou kvůli němu pronásledovat. Křesťané, kteří věří v Boha ukřižovaného (ale i zmrtvýchvstalého), nepovažují za diskvalifikaci své víry, když trpí a jsou perzekvováni. Stejně tak Židé, kteří pamatují egyptské, asyrské, babylonské zajetí, pogromy v dějinách, vědí, že porážka a utrpení diskvalifikací jejich víry nejsou. Jenže islámský svět se za posledních dvě stě let ocitá v mocenské defenzivě, západními armádami je porážen. Jak to skloubit s pravostí islámu?
Velice obtížně, leda jak to dělají islamisté: prohlásit stávající islámské společnosti za málo islámské a jejich režimy za neislámské. Tudíž vést proti nim džihád, usilovat o jejich nahrazení režimy islamistickými a návrat k islámu, jaký byl za Mohameda. Pak nám Alláh opět dopřeje vítězství.
Skrytý imám
Muslimské bratrstvo je sunnitské, ale první mocenský úspěch islamismu nastal v islámu šíitském: byla to islámská revoluce v Íránu v roce 1979 a nastolení Chomejního teokracie.
Šíitský islám považoval sunnitské chalífy za nelegitimní, neboť nebyli potomky Mohameda, Alího a Fatimy. Ti jejich potomci, kteří podle šíitů legitimní byli, ale neměli moc, byli imámové. Celkově jich bylo dvanáct a ten poslední z nich zmizel, je „ukryt“ a vrátí se opět na konci věků jako Mahdí – to bude triumf islámu. Do doby, než přijde Mahdí, šíité ve světských věcech poslouchají světské vládce (např. šáhy Persie) a ve věcech duchovních ajatolláhy. Chomejní v rámci šíitského islámu provedl revoluci a tvrdil, že vládnout, či alespoň v politických záležitostech mít poslední slovo, mají mít šíitští duchovní. A takový stát v Íránu založil, čímž se stal inspirací pro všechny islamisty, šíitské i sunnitské.
Česko-britský politolog Ernest Gellner v knize Culture, Identity, and Politics (Kultura, identita a politika) z roku 1987 citoval pasáže z Chomejního „Malé zelené knihy“, sbírky jeho výroků, již v roce 1981 v angličtině pod názvem Islám a revoluce vydal Hamid Algar: „Při vyprazdňování člověk nesmí dřepět tak, aby hleděl na slunce nebo měsíc, pokud nemá zakryté genitálie. Doporučuje se, aby člověk při vyprazdňování měl hlavu přikrytou a váhu jeho těla nesla levá noha. Každá část těla ne-muslima je nečistá, dokonce i chlupy na jeho ruce či těle, jeho nehty, a všechny sekrety jeho těla. (…) Ženy, jež jsou potomkyně Proroka, mají menopauzu v šedesáti; ostatní, když jim je přes padesát. Je absolutně zakázáno pitvat mrtvolu muslima, ale pitvání ne-muslimských mrtvol je povoleno. Přestupky se musí trestat zákonem odplaty: useknutím rukou zloděje; zabitím vraha místo jeho uvězněním; zbičováním cizoložné ženy nebo muže. Každý soudce, jenž splňuje sedm podmínek (dosáhl puberty, je věřící, dokonale zná zákony Koránu, je spravedlivý, není postižen ztrátou paměti, není bastardem, není ženského pohlaví), je způsobilý soudit.“ Gellner, který charakterizoval Chomejního slovy „teologický revolucionář, nemilosrdně brutální moralista a politik, scholastický Solón záchodové etikety“, dále uvedl: „Tato teologická pornografie osvětluje ústřední intuici a inspiraci Chomejního myšlení. Čtenář zmaten, proč by teolog měl kázat ohledně rozložení váhy věřícího mezi jeho dvě nohy během močení, je tak zároveň přiveden k teokratické povaze systému: Islám má návody pro vše, co se týká člověka a společnosti. Neexistuje věc, nad níž by islám nevyslovil svůj soud.“ Jinými slovy, Gellner říká, že Chomejního islamismus je totalitní režim, jenž nepřipouští žádnou osobní, náboženskou či politickou svobodu.
Spojit se s umírněnými
S tím souhlasí americký expert na islám Daniel Pipes a tvrdí, že islamismus, i když se považuje za původní islám, je vlastně novotvarem, fenoménem 20. století. Nemá oporu v dějinách islámu, ale je inspirován totalitarismem 20. století. Není islámským tradicionalismem, nýbrž modernismem. Do totalitní formy vlil islámskou látku. Evropské totalitarismy byly dva: komunismus a nacismus. Komunismus – to byla socialistická látka v totalitní formě; socialismus může být demokratický (sociální demokracie), autoritářský (chávismus v Latinské Americe) nebo i totalitní (komunismus). Stejně tak nacismus – nacionalistická látka v totalitní formě. Nacionalismus může být demokratický (gaullismus), autoritářský (frankismus) či totalitní (nacismus). A dle Pipese je islamismus islámem vlitým do totalitní formy. Pipes vlastně říká: a) islamismus je pro západní civilizaci nebezpečný stejně, jako byly nebezpečné nacismus a komunismus, a jako ony i on musí být zničen; b) islamismus není totožný s islámem a v boji proti islamismu se musíme spojit s umírněnými muslimy.
Na život a na smrt
Tato interpretace islamismu coby modernistického fenoménu je přesvědčivá, ale proti ní stojí fenomén wahhábismu či salafismu (tj. doslova návratu k předkům) příznačný pro Saúdskou Arábii a většinu islamistických teroristů na Západě.
A tady máme problém: křesťanský fundamentalista, jakkoli filozoficky nevzdělaný či teologicky primitivní, když se „vrací k Ježíši“ či „k Bibli“, nalezne Ježíše, který neválčil, nikoho nezabil, naopak hlásal: „Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem.“ Islámský fundamentalista, který se „vrací k Mohamedovi“, však v Koránu nalezne Mohameda, který válčil, zabíjel a osobně popravoval zajatce. Říci, že současný Islámský stát je „neislámský“, je nevěrohodné; bojovníci Islámského státu nedělají nic, co by už v 7. století nedělal Mohamed; popravy zajatců, otrokářství i sexuální otrokyně, to vše bylo i u Mohameda. Wahhábismus přitom není moderní, ale tradiční nejméně od poloviny 18. století, tj. čtvrttisíciletí.
Je-li islamismus fenoménem moderním, nebo naopak původním islámem, řešit nechci; ani nastiňovat, jak proti němu bojovat. Chci jen ukázat, co islamismus je. A také že vůči naší společnosti sám sebe považuje za nepřítele na život a na smrt.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou