Host mezi digitálními domorodci

Vydání: 2022/6 Broumovské kostely památkou, 1.2.2022, Autor: Jiří Macháně

P. TOMÁŠ CYRIL HAVEL CFSsS je šéfredaktorem katechetického časopisu pro děti Duha. Na Teologické fakultě Jihočeské univerzity vyučuje náboženskou pedagogiku. Zajímalo nás, jak by se mohla a měla změnit náboženská formace, tedy katecheze.


Svět je dnes až neskutečně na dosah ruky, ale zároveň jsme nikdy nebyli tak silně vystaveni riziku osamocenosti. Ilustrační snímek Dušan Kadlec / Člověk a Víra


Dnešní děti jsou jiné. My rodiče to můžeme vidět ve srovnání se svým dětstvím. Třeba už jen díky technologiím, které tak hojně využívají. Jak se s nimi sejít na jedné vlně i v oblasti náboženské formace?

Bez ohledu na občasné nářky, že děti dnes nečtou, se prvoplánově nabízí přenést obsah katecheze právě do digitální podoby. Pro většinu dětí je to forma velice lákavá. A pro rodiče by mohla být i velmi pohodlná. Děti by si dál „hrály“ na mobilu nebo tabletu a přitom by se učily. V katechezi ale nejde jen o předání obsahu, ale o mladého člověka a jeho svobodu v měnících se okolnostech života, o vztah. A to se nedá nacvičit šoupáním prstů po obrazovce nebo klávesnici.

Chystá se překlad Direktoria pro katechezi, vatikánský dokument z roku 2020, který patrně leccos napoví.

Víme, že předávání víry se děje ve vztazích a dozrálá víra je předávána osobním příkladem. Vedle první zodpovědnosti biskupů za katechezi dokument připomíná také jedinečné místo laických katechetů, rodičů a prarodičů. A zdůrazňuje například autenticitu – tedy aby každý, kdo katechezi „dělá“, nejprve katechetou „byl“. Křesťanská výchova v rodině je přirozeně „více dosvědčovaná než vyučovaná“, a proto je vhodné být tvůrčí v hledání cest katecheze tam, kde to v rodině není takto možné. Ne každá křesťanská rodina je zkrátka ideální.

Direktorium pojednává i dvě hlavní výzvy naší doby: již zmíněnou digitalizaci a globalizaci, kterou lidé vidí spíše jako ohrožení své identity.

Globalizace může být pro mnohé strašák, který smete všechny rozdíly a jedinečnost – a nahrává prý těm, kteří nás údajně chtějí ovládnout. Fakticky je to ale stav světa, ve kterém se už nacházíme a učíme se v něm žít. Papež Benedikt XVI. pojmenoval řadu příčin, které vedly k takové proměně – ať už je to „gigantický pokrok vědy a techniky, rozšíření možností života a prostoru osobní svobody, hluboká proměna v hospodářské oblasti, proces prolínání národů a kultur zapříčiněný důsledky migrace nebo narůstající vzájemná závislost mezi národy“ (Ubicumque et semper, 2010).

Globalizovaná kultura je slovy jeho nástupce, papeže Františka, komplexní realitou – mnohostěnem, kde vše, co je dílčí a různorodé, má současně i vztah k celku. Pro katechezi tato propojenost přináší výzvu: nabídnout každému a všem krásu víry. Představa mnohostěnu, se kterou nakonec papež František pracuje i ve své nejnovější sociální encyklice Fratelli tutti, nevypovídá jen o odlišných úhlech pohledu v globálním světě, ale také něco o nás samotných. Každý v sobě nosíme podobný mnohostěn – naše znalosti, pocity nebo postoje bývají rozporuplné a mnohdy až protichůdně členité. Přesto zachovávají celek.

Svět je dnes až neskutečně na dosah ruky, ale zároveň jsme v dějinách nikdy nebyli tak silně vystaveni riziku osamocenosti. Zvláště to platí o mladé generaci.

Což jí přináší pocity nejistoty, nestability.

Na to reagují populisté a rozdělují společnost na „nás dobré“ a „ty druhé zlé“. Přitom záleží na nás, zda svět naplníme dialogem, který povede k vzájemnému sblížení a k možnostem se nejen něco nového naučit, ale v jistém smyslu se i přiblížit Bohu, který je „vždy jiný“ (Ex 20,4; Dt 5,8). Pro náboženské vzdělávání to znamená výzvu k hledání vlastní identity právě konfrontováním se s růzností.

Direktorium proto navrhuje osvojit si „synodální pohled“, což znamená hledat společnou cestu v různosti, ve které se může náboženské vzdělávání odehrávat, aniž by se míjelo s tím, jak a co mladí lidé žijí. Možná při tom uděláme zkušenost, jakou pojmenovává papež František, když říká, že je mu „milejší církev otlučená, zraněná a špinavá, protože vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností“.

Jak by potom taková proměna katecheze měla a mohla vypadat? S nějakou frontální výukou si v takové situaci asi nevystačíme.

Jak jsem zmínil v úvodu, měli bychom směřovat mnohem více energie a úsilí k moderním médiím. Neznamená to ale začít plnit sociální sítě a jiné digitální komunikační kanály více nebo méně zdařilým katechetickým obsahem. Nebo že každý kněz na sebe vezme mimo jiné roli youtubera. Musíme nejprve změnit postoj a porozumět lidem digitální éry. S digitalizací a novými médii přichází i hluboká a celková generační proměna, přičemž její důsledky nám dnes prostě nejsou zdaleka zřejmé.

Vatikánský dokument vychází z toho, že žijeme ve „skrz naskrz digitalizované kultuře, která se silně promítá do našeho vnímání času a prostoru, stejně jako do pohledu na sebe samotné, na druhé a svět, do způsobu komunikace, učení, informování se a konečně i navazování vztahů“. Mění se náš jazyk, mladí lidé jinak tvoří hierarchii hodnot. Sečteno podtrženo: jsme na prahu nové epochy.

A jaké důsledky by to mělo mít právě pro náboženské vzdělávání?

Mělo by přispívat k odolnosti vůči kultuře chvilkovosti tím, že bude mladého člověka v těchto nových podmínkách a tlacích učit také rozlišovat pravdu a kvalitu. Zkušenost autentické víry by pak mohla nabídnout „interpretační klíč k velkým otázkám lidské existence“, jak uvádí autoři direktoria.

Co z toho vyplývá prakticky pro nás, křesťany, rodiče, katechety?

Tištěné učebnice a pracovní listy jsou pro současné mladé lidi, a tedy i pro budoucnost katecheze a náboženské vzdělávání vlastně zastaralé. Pro generaci „digital natives“ (digitální domorodce), tedy pro ty, kteří se do digitální kultury narodili a vyrůstají v ní a kteří uvažují o technologiích jako o samozřejmosti, jsou často vychovatelé, učitelé, kněží a katecheté „digital immigrants“ (digitální přistěhovalci). Zásadní rozdíl mezi těmi, kteří už naplno žijí v digitální kultuře, a těmi, kteří se v ní snaží v průběhu svého života zabydlet, porozumět a pochopit, je nejen dovednost v jejich užívání, ale hlavně mentální přístup.

Čili digitální přistěhovalci by se měli nejprve snažit porozumět domorodcům? Jenže jak?

Mediální gramotnost se musí stát součástí přípravy kněží a katechetů nejen ve smyslu uživatelské zručnosti, ale i jako schopnost docenit propojení, sdílení. To je samozřejmě úkol i rodičů. Jako „digitální přistěhovalec“ nevidím ve službě evangeliu a katechezi jinou cestu než poctivý, otevřený a partnerský dialog s těmi, kteří se narodili do digitální éry. Všichni se tak budeme moci něco naučit.

(mach)




 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2022

Středoškoláci mají zájem o spiritualitu

Čtrnáct procent středoškolských studentů věří v Boží existenci a bezmála polovina ze všech dotázaných připouští „něco nad námi“, jak vyplývá z celostátního…

celý článek


Výstava korunovačních klenotů

Při příležitosti třicátého výročí vzniku České republiky budou od 17. do 21. ledna vystaveny české korunovační klenoty. Netradičně přímo v pražské katedrále.

celý článek


Od omezování až k technologickým inovacím

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay