Host mezi digitálními domorodci

Vydání: 2022/6 Broumovské kostely památkou, 1.2.2022, Autor: Jiří Macháně

P. TOMÁŠ CYRIL HAVEL CFSsS je šéfredaktorem katechetického časopisu pro děti Duha. Na Teologické fakultě Jihočeské univerzity vyučuje náboženskou pedagogiku. Zajímalo nás, jak by se mohla a měla změnit náboženská formace, tedy katecheze.


Svět je dnes až neskutečně na dosah ruky, ale zároveň jsme nikdy nebyli tak silně vystaveni riziku osamocenosti. Ilustrační snímek Dušan Kadlec / Člověk a Víra


Dnešní děti jsou jiné. My rodiče to můžeme vidět ve srovnání se svým dětstvím. Třeba už jen díky technologiím, které tak hojně využívají. Jak se s nimi sejít na jedné vlně i v oblasti náboženské formace?

Bez ohledu na občasné nářky, že děti dnes nečtou, se prvoplánově nabízí přenést obsah katecheze právě do digitální podoby. Pro většinu dětí je to forma velice lákavá. A pro rodiče by mohla být i velmi pohodlná. Děti by si dál „hrály“ na mobilu nebo tabletu a přitom by se učily. V katechezi ale nejde jen o předání obsahu, ale o mladého člověka a jeho svobodu v měnících se okolnostech života, o vztah. A to se nedá nacvičit šoupáním prstů po obrazovce nebo klávesnici.

Chystá se překlad Direktoria pro katechezi, vatikánský dokument z roku 2020, který patrně leccos napoví.

Víme, že předávání víry se děje ve vztazích a dozrálá víra je předávána osobním příkladem. Vedle první zodpovědnosti biskupů za katechezi dokument připomíná také jedinečné místo laických katechetů, rodičů a prarodičů. A zdůrazňuje například autenticitu – tedy aby každý, kdo katechezi „dělá“, nejprve katechetou „byl“. Křesťanská výchova v rodině je přirozeně „více dosvědčovaná než vyučovaná“, a proto je vhodné být tvůrčí v hledání cest katecheze tam, kde to v rodině není takto možné. Ne každá křesťanská rodina je zkrátka ideální.

Direktorium pojednává i dvě hlavní výzvy naší doby: již zmíněnou digitalizaci a globalizaci, kterou lidé vidí spíše jako ohrožení své identity.

Globalizace může být pro mnohé strašák, který smete všechny rozdíly a jedinečnost – a nahrává prý těm, kteří nás údajně chtějí ovládnout. Fakticky je to ale stav světa, ve kterém se už nacházíme a učíme se v něm žít. Papež Benedikt XVI. pojmenoval řadu příčin, které vedly k takové proměně – ať už je to „gigantický pokrok vědy a techniky, rozšíření možností života a prostoru osobní svobody, hluboká proměna v hospodářské oblasti, proces prolínání národů a kultur zapříčiněný důsledky migrace nebo narůstající vzájemná závislost mezi národy“ (Ubicumque et semper, 2010).

Globalizovaná kultura je slovy jeho nástupce, papeže Františka, komplexní realitou – mnohostěnem, kde vše, co je dílčí a různorodé, má současně i vztah k celku. Pro katechezi tato propojenost přináší výzvu: nabídnout každému a všem krásu víry. Představa mnohostěnu, se kterou nakonec papež František pracuje i ve své nejnovější sociální encyklice Fratelli tutti, nevypovídá jen o odlišných úhlech pohledu v globálním světě, ale také něco o nás samotných. Každý v sobě nosíme podobný mnohostěn – naše znalosti, pocity nebo postoje bývají rozporuplné a mnohdy až protichůdně členité. Přesto zachovávají celek.

Svět je dnes až neskutečně na dosah ruky, ale zároveň jsme v dějinách nikdy nebyli tak silně vystaveni riziku osamocenosti. Zvláště to platí o mladé generaci.

Což jí přináší pocity nejistoty, nestability.

Na to reagují populisté a rozdělují společnost na „nás dobré“ a „ty druhé zlé“. Přitom záleží na nás, zda svět naplníme dialogem, který povede k vzájemnému sblížení a k možnostem se nejen něco nového naučit, ale v jistém smyslu se i přiblížit Bohu, který je „vždy jiný“ (Ex 20,4; Dt 5,8). Pro náboženské vzdělávání to znamená výzvu k hledání vlastní identity právě konfrontováním se s růzností.

Direktorium proto navrhuje osvojit si „synodální pohled“, což znamená hledat společnou cestu v různosti, ve které se může náboženské vzdělávání odehrávat, aniž by se míjelo s tím, jak a co mladí lidé žijí. Možná při tom uděláme zkušenost, jakou pojmenovává papež František, když říká, že je mu „milejší církev otlučená, zraněná a špinavá, protože vyšla do ulic, než církev, která je nemocná svou uzavřeností a pohodlností“.

Jak by potom taková proměna katecheze měla a mohla vypadat? S nějakou frontální výukou si v takové situaci asi nevystačíme.

Jak jsem zmínil v úvodu, měli bychom směřovat mnohem více energie a úsilí k moderním médiím. Neznamená to ale začít plnit sociální sítě a jiné digitální komunikační kanály více nebo méně zdařilým katechetickým obsahem. Nebo že každý kněz na sebe vezme mimo jiné roli youtubera. Musíme nejprve změnit postoj a porozumět lidem digitální éry. S digitalizací a novými médii přichází i hluboká a celková generační proměna, přičemž její důsledky nám dnes prostě nejsou zdaleka zřejmé.

Vatikánský dokument vychází z toho, že žijeme ve „skrz naskrz digitalizované kultuře, která se silně promítá do našeho vnímání času a prostoru, stejně jako do pohledu na sebe samotné, na druhé a svět, do způsobu komunikace, učení, informování se a konečně i navazování vztahů“. Mění se náš jazyk, mladí lidé jinak tvoří hierarchii hodnot. Sečteno podtrženo: jsme na prahu nové epochy.

A jaké důsledky by to mělo mít právě pro náboženské vzdělávání?

Mělo by přispívat k odolnosti vůči kultuře chvilkovosti tím, že bude mladého člověka v těchto nových podmínkách a tlacích učit také rozlišovat pravdu a kvalitu. Zkušenost autentické víry by pak mohla nabídnout „interpretační klíč k velkým otázkám lidské existence“, jak uvádí autoři direktoria.

Co z toho vyplývá prakticky pro nás, křesťany, rodiče, katechety?

Tištěné učebnice a pracovní listy jsou pro současné mladé lidi, a tedy i pro budoucnost katecheze a náboženské vzdělávání vlastně zastaralé. Pro generaci „digital natives“ (digitální domorodce), tedy pro ty, kteří se do digitální kultury narodili a vyrůstají v ní a kteří uvažují o technologiích jako o samozřejmosti, jsou často vychovatelé, učitelé, kněží a katecheté „digital immigrants“ (digitální přistěhovalci). Zásadní rozdíl mezi těmi, kteří už naplno žijí v digitální kultuře, a těmi, kteří se v ní snaží v průběhu svého života zabydlet, porozumět a pochopit, je nejen dovednost v jejich užívání, ale hlavně mentální přístup.

Čili digitální přistěhovalci by se měli nejprve snažit porozumět domorodcům? Jenže jak?

Mediální gramotnost se musí stát součástí přípravy kněží a katechetů nejen ve smyslu uživatelské zručnosti, ale i jako schopnost docenit propojení, sdílení. To je samozřejmě úkol i rodičů. Jako „digitální přistěhovalec“ nevidím ve službě evangeliu a katechezi jinou cestu než poctivý, otevřený a partnerský dialog s těmi, kteří se narodili do digitální éry. Všichni se tak budeme moci něco naučit.

(mach)




 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 21 17. – 23. května 2022

Papež vybral pražského arcibiskupa

Dlouho očekávané oznámení jména 37. pražského arcibiskupa učinil na svátek Panny Marie Fatimské Mons. Giuseppe Silvestrini, pověřený vedením nunciatury. Stalo se tak…

celý článek


Milník na nekončící cestě

Už za pár týdnů, v neděli 5. června, vstoupí v účinnost reforma Římské kurie, správního aparátu Svatého stolce. Dlouho očekávaná Apoštolská konstituce (ústava)…

celý článek


Meda Mládková a největší Umělec

„Já už chci umřít,“ řekla ta dáma na nemocniční posteli. „A co budete dělat po smrti?“ zeptala se jí MARTA MARIE MAGDALENA ŠMÍDOVÁ, která tam byla na návštěvě…

celý článek


Nepadnout do pocitu marnosti

Když se začne mluvit o emocích v partnerské komunikaci, mnozí hned vidí lítat talíře, křik a slzy, výčitky, případně zlověstné ticho. Emoce ale mohou být i dobrým…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay