Vydání: 2020/4 Neziskovky roku? Ty, co chrání život, 21.1.2020

Minulý týden nás druhé čtení zavedlo do Korinta, křesťanské obce, které Pavel jako první přinesl Kristovo evangelium na své druhé misijní cestě někdy kolem roku 50. Poté, co jsme si přečetli úvodní verše, které jsou stylizovány formou antického dopisu, již Pavel pokřesťanštil, se ihned pouští do tématu, které ho velice znepokojovalo. Lidé z Chloina domu (ženské jméno, které má význam „zeleň“ nebo „mladý výhonek“) Pavla informovali o stranictví a sporech, které po jeho odchodu mezi korintskými křesťany vznikly. Pavel nechává v listu promlouvat jakoby mluvčí jednotlivých skupin: „já jsem Pavlův!“, jiný, „já jsem Apolův“, či „já jsem Petrův“, ba dokonce „já jsem Kristův!“
Co bylo důvodem těchto sporů? Text nám neposkytuje příliš informací, ale jedna z teorií, která však není úplně bez problémů, se týká udělování křtu. Pavel se totiž v dalších verších vymezuje vůči tomu, že by někoho byl v Korintu pokřtil, vyjma několika málo věřících, a spíše svůj úkol chápe jako zvěstování evangelia. V tom se vidí nezastupitelný, kdežto křtít může kdokoli jiný.
O Apollovi víme z pozdějších míst korintského listu jako o velice vzdělaném a výmluvném kazateli, což snadno mohlo upoutávat a vyvolávat rozdělení. O Petrově působení v Korintu nevíme nic. Proč se však někdo odvolával na Krista, když se jako křesťané k němu mají vztahovat všichni? Patrně jde o jednotlivce, kterého vytváření skupin opravdu štvalo…
Pro Pavla byl vznik konkurujících si skupin určitě zklamáním, přesto toto zklamání nedal vůči Korinťanům příliš znát. Velmi mu na nich záleželo. Proto je oslovuje jako své „bratry“ a povzbuzuje je formou naléhavé prosby, při níž se odvolává na společného Pána – Ježíše Krista. Pavel je prosí, aby mezi sebou zachovali jednotu, aby dospěli k jednotě smýšlení a přesvědčení. Tato prosba je i pro nás dnes velice aktuální. Pavlovo přání jednoty v korintské obci odpovídá i touze samotného Ježíše, který se ve své velekněžské modlitbě za ni výslovně modlil (Jan 17,20n): prosím … ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. Z těchto slov vyplývá, že jednota Kristových učedníků, za niž jsme se rovněž modlili v uplynulém týdnu, je důležitým poznávacím znamením věrohodnosti Kristova poslání do tohoto světa. Bohužel, křesťané patří mezi nejrozdělenější náboženství: jsou tisíce denominací… Snažit se o jednotu je tedy velmi důležité. Ta začíná v našem nitru, v našich rodinách, v našich farních společenstvích… Svatému Augustinovi, který jak známo, sám žil ve společenství bratří, se připisuje jeden moudrý výrok: in principiis unitas, in dubiis liberalitas, in omnibus caritas neboli: v důležitých věcech ať je jednota, v nedůležitých ať je svoboda, ve všech však ať je láska!