Homilie: Žít své křesťanství aneb o zodpovědnosti
Vydání: 2017/5 Ředitel vatikánských médií v Česku, 31.1.2017, Autor: Jan Houkal
Jestliže v dnešním evangelijním úryvku zazněla výzva, abychom byli solí země a světlem světa, pak Izaiášovo proroctví předpovědělo, v čemže má naplnění této výzvy spočívat: v lámání chleba hladovému, v popřání pohostinství bloudícím ubožákům, v oblečení nahých, v neutlačování, v neukazování prstem a nemluvení křivě.
Jsou to vlastně jen dva rozměry našeho života, oblast sociální (to je apel na štědrost a milosrdenství) a oblast našich vztahů (to je důraz na spravedlnost a přímost). Přesto jsou zásadní, protože právě tyto dva rozměry našeho života jsou světu nejviditelnější. Naplníme-li je podle Izaiášova slova, a k tomu nás již uschopňuje Kristova milost, pak se staneme světlem světa a solí země, protože náš život bude jako světlo zory a zazáří z něj Boží sláva. A nejen to: i nám samotným bude Bůh blízko, protože svatost života, projevující se jako poslušnost Božím přikázáním, je toho předpokladem. Štědrost a milosrdenství jsou projevem lásky k Bohu a spravedlnost a přímost zase důsledkem poznání Krista, protože Bůh láska a pravda prostě je.
O tom, že právě absence těchto vlastností je jedním z argumentů okolního světa proti nám, křesťanům, a hlavně proti pravdivosti křesťanského svědectví, bohužel svědčí celé dějiny. Lakota, hamižnost, nepohostinnost, nemilosrdenství, neštědrost, vypočítavost, intrikánství, neupřímnost, pomlouvačnost a všechny druhy sebestředného sobectví byly, jsou a budou prostě odporné. Už od starověku bylo velkým pohoršením pro okolní svět, když tyto „kvetly“ i u křesťanů. Však stačí uvést jen pár známých příkladů z dějin. Například jak intrikánské vraždy na již křesťanském římském dvoře, kterých byl svědkem jako šestiletý pozdější císař Julián „Odpadlík“, ho vedly k pozdějšímu odklonu od křesťanství, nebo jak to byla rozhádanost křesťanů, která mimo jiné vedla Mohameda k hledání a založení vlastního náboženství, či jak to byly ekonomické zájmy mocností a řevnivost jednotlivých řádů, které vedly do značné míry k neúspěchu raně novověkých misií na Dálném východě.
Často bohužel není možné, abychom na dotaz, kde je dnes přítomný zmrtvýchvstalý Kristus, mohli s hrdostí poukázat na křesťany, proměněné Boží milostí k lepšímu, jak ve své době učinil svatý Irenej. Ano, proměna Boží milostí je postupná a také platí, že kdybychom nebyli křesťany, tak bychom byli patrně ještě většími lakomci a nepoctivci, než jsme, ale s tímto stavem se opravdu nemůžeme spokojit. Už třeba jen kvůli tomu, že jen přemlouvavými slovy svět neobrátíme, protože znalost Krista ukřižovaného se světu ukáže spíše činem lásky. Ten ovšem, aby byl upřímný, vyžaduje naši vnitřní proměnu.
Nakolik k ní už došlo, zpytujme tedy podle svých činů, nejen dle svých pocitů. O jaké činy jde, nám jasně sdělilo dnešní Boží slovo. Naplňujeme-li je, Bůh je v nás, nečiníme-li tak, vzdálili jsme ho od sebe i ze světa.
P. Jan Houkal
Sdílet článek na:
