Homilie: Vzdejde ti v temnotě světlo
Vydání: 2018/35 Papež o rodinách a odpuštění, 28.8.2018
Po cestě z dovolené jsme navštívili památník na místě koncentračního tábora v Dachau.
Jako každá návštěva takového místa i tyto tři hodiny prožité na místě nevýslovného utrpení vyvolaly otázku: „Kde se v člověku bere tolik zla?“ Když se mne ptali moji přátelé na pocit, který mám, odpověděl jsem po chvíli mlčení, že mám z toho stísněný pocit. Dolehlo na mne vědomí, že každý z nás si v sobě nese schopnost stát se zlým člověkem. Nejen členové nacistických komand a „lékaři“ jako Rascher či Mengele (Anděl smrti z Osvětimi), ale také ti z řad vězňů, kteří s nimi spolupracovali a stali se dozorci svých spoluvězňů. Myslel jsem na knihu Noc od Elieho Wiesela, v níž píše: „Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi navždy vzalo chuť k životu. Nikdy nezapomenu na okamžiky, které zabily mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“ Jak hrozivě v této perspektivě zní slova Ježíšova, že z nitra člověka vychází všechno zlo, které znesvěcuje…
Myslel jsem však také na kněze, kteří zde měli určený zvláštní blok. Osobnosti a mučedníci jako kardinál Beran, kardinál Trochta, P. Henkes, P. Unzeitig (nazývaný Anděl z Dachau) a stovky jiných bezejmenných lidí, kteří nenechali v temnotě zemřít své lidství, jež je obrazem Božím. Z nitra člověka vychází i to, co posvěcuje! A tak se ono místo temnoty stalo také poselstvím naděje… Nadějí, že záleží na mně samotném, co budu vynášet z hlubin srdce a co se bude zjevovat v mých skutcích. Žádné lidské nařízení nemá moc nad srdcem v Kristu osvobozeným k pokoji. Elie Wiesel ve své eseji o Izajášovi, na jehož proroctví se dnes odvolává Ježíš, píše: „Jaká je to klidná vize světa smířeného se sebou samým! Připomínáme-li naději a mír pro lidský svět, vždycky se odvoláváme na Izajáše. Izajáš – nejsmutnější a nejdůvěřivější z proroků.“ Izajáš – prorok, který napsal nádherná slova útěchy: „Potěšte, potěšte můj lid… Vzejde ti v temnotě světlo.“ (Iz 40,1 a 58,10)
Nestačí se uklidnit vědomím, že nedělám nic, za co bych se musel rdít před Bohem. Nestačí si říct, že mě (vychované a poučené) svědomí neobviňuje z žádných zlých skutků. Je třeba ukázat svým životem, že mi nejsou lhostejní lidé v nouzi, jak nám připomíná apoštol Jakub v druhém čtení. Že nade vše miluji Ježíše. Zbožnost totiž není jen vnitřní postoj, ale musí být zřejmá ve slovech a skutcích! Papež František nám nedávno připomenul: „Být dobrým křesťanem, k tomu nestačí jen nepáchat nic zlého; je nezbytné přilnout k dobru a konat dobro. (…) Je dobré nedělat nic zlého, ale je zlé nekonat nic dobrého. To říkával sv. Alberto Hurtado.“ Milovaní, kéž na konci svého života můžeme jasně vyslovit posledním dechem, jako pan doktor Březina doprovázený modlitbou své dcery: „Miluji Ježíše.“
P. VÍT ZATLOUKAL
Sdílet článek na:
