Homilie: Výlučnost a oslavení
Vydání: 2017/21 Jak prožít Noc kostelů?, 23.5.2017, Autor: Pavel Konzbul
V evangeliu slyšíme Ježíšovu velekněžskou modlitbu, kterou pronesl v předvečer své smrti. Hovoří v ní o svém oslavení a o daru věčného života pro ty, kteří poznají pravého Boha a jeho Syna Ježíše Krista. Při této myšlence nás může napadnout, zda není v dnešní svobodné době příliš úzkoprsé tvrdit, že křesťané mají monopol na cestu do nebe. Toto tvrzení se zdá být o to odvážnější, že křesťané jsou na světě menšinou a přibližně čtyři z pěti lidí věří v jiné bohy, než je Bůh křesťanů.
Křesťanství ale není jediným náboženstvím, které si nárokuje výlučnost. Ku příkladu muslimové jsou daleko radikálnější, a to nejen teologicky, ale i jazykovědně. Říkají, že Korán lze pochopit pouze v arabštině. Lidé, kteří nejsou ateisté a mají přirozenou touhu po víře, zase říkají, že všechna světová náboženství učí v podstatě totéž a jsou rovnocennou alternativou. Takováto představa lidstvo přirovnává ke společenství slepců, kteří se vypraví do zoo na prohlídku. Přijdou ke slonovi a začnou ho zkoumat svým hmatem. Ten, kdo drží nohu, tvrdí, že jde o strom, kdo drží ucho, se domnívá, že je to vějíř, a kdo drží chobot, hovoří o hasičské hadici. Ovšem pouze člověk, který vidí, je svědkem pravdy a ví, že je to slon. Ti ostatní sice nelžou, ale jejich představa neodpovídá celé skutečnosti.
Druhý vatikánský koncil říká, že kousky pravdy nalezneme téměř v každém z náboženství, a proto si jich máme vážit, ale neříká, že všechna jsou jen alternativními cestami k Bohu. Když v evangeliu Ježíš pozvedá oči k nebi, naznačuje tím, že právě on je tím vidoucím, který se s námi chce o svoje poznání Boha podělit. Také za nás svého Otce prosí a tím se dostáváme k dalšímu důležitému poselství křesťanství. Nejde jen o pravdivou informaci, ale o to, že pravda musí být podpořena láskou, jinak se stane vlastník pravdy dříve či později nikoliv kvasem, ale solí v očích.
Vstupní modlitba dnešní neděle nám připomíná, že věříme, že Ježíš je v Otcově slávě. V hebrejštině se používá pro slávu výraz, který vychází ze slova tíha či váha. Sláva je tedy něco, čeho si máme vážit. V řeckém překladu Bible se sláva překládá jako „doxa“. Nejde zde o renomovanou značku švýcarských hodinek, ale znamená to názor či pověst. Sláva je tedy vnímatelným projevem Boží přítomnosti. Apoštol Jan i prorok Ezechiel viděli uprostřed Hospodinovy slávy čtyři bytosti. Lev je symbolem královského majestátu a síly, býk v biblické symbolice představuje tvrdou práci a službu. Člověk odkazuje na to, že Bůh se stal v Ježíši Kristu člověkem, aby nám ukázal ty nejkrásnější lidské vlastnosti. Nakonec je tu orel, symbol toho, kdo věci vidí globálně a v souvislostech. Boží sláva nám tak ukazuje, že skrze člověka – Božího Syna – jsme přivedeni k pravdě, ve lvu se Bůh s námi dělí o svůj majestát, skrze symbol býka – tedy práci a službu – můžeme nakonec jako orel spatřit věci globálně, a pokud se o to vše budeme s láskou dělit s ostatními, i oni mohou nejen pochopit, ale i přijmout pravdu o Boží slávě a našem oslavení.
Pavel Konzbul, pomocný biskup brněnský
