Homilie: Vycentrovat se na Boha a bližní
Vydání: 2017/50 Kudy putuje Betlémské světlo?, 12.12.2017
Hospodinův služebník z Izaiášova proroctví je poslán zvěstovat evangelium, radostnou zvěst, k těm, kteří se v tomto světě snadného veselí nadít nemohou. Jsou to tytéž Boží děti, které Ježíš blahoslaví na počátku horského kázání. Služebník nejenže jim má hlásat radostnou zvěst, ale i sám má být touto radostí naplněn. Vlastně má možnost tuto radost ukázat svým životem. Slova útěchy dopadala do těžké situace vyvoleného národa, Hospodinův Pomazaný ale už skrze svou víru a naději vstupuje do naplňujících se Božích zaslíbení. „Skrze něho vstoupila do světa radost,“ říkáme v liturgii o Ježíši Kristu. Není to tedy jen jakási utopická vidina nereálného příštího, ale zárodek nového stvoření, počátek osvobozeného světa, místo proměnění v Ježíšově těle. Jako země rodí rostlinstvo – a zvlášť na poušti je to doslova zázrak, kdy se ze zdánlivého prázdna rodí tolikerá rozmanitost – tak Vtělením Ježíše Krista budou realizovány všechny možnosti lidské svobody.
Cesta této radosti se otvírá tím, že svou naději vložíme do Pána, že posuneme centrum svého života od starosti o nás samotné k starosti o druhé. Jen takto „vycentrovaný“, tj. na Boha a bližní zaměřený člověk může pak nalézt skutečný vnitřní pokoj a může se v pravdě setkat i se sebou samým. Jan Křtitel v první kapitole Janova evangelia má jasno v tom, kým není. A byly to svůdné možnosti! Být pokládán za nového Eliáše či dokonce Mesiáše by bylo mohlo silně lichotit lidské marnivosti. Jenže když se stále zoufale snažíme nějak se ve světě zviditelnit, stojí to hodně sil a nevede to k pokoji. Abychom mohli dát prostor Ježíši Kristu, musíme přestat chtít být spasiteli svých nejbližších, musíme přestat lpět na vlastních představách, třeba i o dokonalých Vánocích. Není to ale úlevné? Identita Jana Křtitele se odvíjí od rozpoznání Ježíše Krista. „Kdo jsi?“ – směřováno na Ježíše – je vlastně určující otázkou Janova evangelia. Boží Syn se stal člověkem, abychom se nejen nazývali, ale i byli Božími dětmi. Poznat se můžeme jen ve vztazích. A zdravé vztahy můžeme žít jen z hloubky vztahu, který má Bůh k nám.
Adventní radost není triumfální radostí velikonoční, jako adventní pokání není závažně strohým pokáním postním. Je to radost tichá, vnitřní, něžná, radost spojená s obrazem Božího dítěte. Vůbec nevylučuje těžkosti, únavu, třeba i chvíle vyčerpání a smutku. V tom všem je ukrytá jako tichý hlas, který nás bezpečně vede skrze tmu. K adventní askezi patří v tichu a soustředění rozlišit tento spodní pramen ve všem ruchu a zmatku. A naše radost poroste v té míře, v jaké na to nepatrné, ale pevné a věrné vsadíme. Nemáme se bát hlučných hrozeb, máme se bát, že ztratíme citlivost na jemná Boží znamení. Proto také sv. Pavel v druhém čtení spojuje radost s modlitbou.
Před Bohem a všemi našimi spolubratry a spolusestrami jsme zodpovědni za to, že Boží touha zachránit člověka nalezne na zemi víru, naději a lásku.
P. Petr A. Beneš CSsR
Sdílet článek na:
