Vydání: 2023/13 Se školáky o Velikonocích, 28.3.2023

Při čtení pašijového příběhu myslím na to, jak je důležité mít pořád před očima celek Ježíšova života a neoddělovat jednu oblast od druhé. Mám na mysli: Vtělení, kázání, utrpení a Vzkříšení.
Může se totiž snadno stát, že zůstaneme pouze u jedné skutečnosti a náš obraz Ježíše zůstane neúplný, někdy i dost pokřivený. Tak třeba Vtělení – setrvám u pohledu na malé dítě v jeslích anebo si celý život vystačím s úctou k Pražskému Jezulátku. Je to bezpečné, protože se tady nemluví o obtížích života a také tento způsob zbožnosti ode mě nic zvláštního nevyžaduje. Ale Ježíšův příběh se nezastavuje na tomto místě, nýbrž pokračuje dál, stejně jako i náš život.
Podobně zúžené by to bylo s výhradním zaměřením se na další oblast Ježíšova života – kázání. Obsahem je Boží království, takže pokud tuhle oblast vezmu vážně, tak se to také stane mou snahou a životním programem – a možná dopadnu jako někteří teologové osvobození, kterým šlo o praktické uskutečnění Božího království cestou politické angažovanosti a někdy i revolučního hnutí. Staneme se netrpělivými lidmi, kteří nepochopili rozdíl mezi „Božím královstvím mezi vámi“ a „Božím královstvím tady a teď“.
Stejně tak můžeme dopadnout při přehnaném důrazu na jinou oblast – utrpení. Jistě, i tato oblast patří do života z víry: „vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích“(1P 2,21). Nesmí se to však stát naším jediným programem ve smyslu utrpení kvůli utrpení samotnému. „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě“ (Mk 8,34). První je následování, druhé je kříž. V listu Židům čteme, že Kristus přinesl dokonalou oběť a tím pádem už není potřeba žádných dalších obětí podobného rázu. Zároveň však platí: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se (z toho), protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap“ (Kol 1,24). Tedy mým úkolem není v první řadě utrpení samotné, ale spojování mého utrpení s utrpením Kristovým.
Cokoliv bylo řečeno o předchozích oblastech Ježíšova života, platí i o Vzkříšení. Také se nedá pochopit samostatně, ale pouze ve spojení s událostmi, které mu předcházejí. Vzkříšení dává všemu smysl, je tím posledním dílkem skládačky, které doplní konečnou krásu a plnost obrazu. Evangelisté píší o událostech z Ježíšova života a přitom už vědí, že vstal z mrtvých! Nic neoddělují, ve světle Vzkříšení nám vyprávějí o Ježíšově dětství, jeho veřejném působení a křížové cestě. Snad právě tito evangelisté pro nás chtějí být vybídnutím k tomu, abychom uměli vidět celek, neoddělovali jedno od druhého. Abychom měli vždy správnou perspektivu, z které pozorujeme věci – a tou je Kristovo vzkříšení a naše vzkříšení.