Homilie: V síle Ducha
Vydání: 2017/22 V Ostravě poprvé světili biskupa, 30.5.2017, Autor: Stanislav Přibyl
Ježíš vícekrát svým učedníkům sliboval Ducha Svatého, protože je nechtěl nechat samotné. V den Letnic se jeho příslib naplňuje. Přichází ten, který je povzbuzuje, přináší pokoj a oživuje naději, v níž očekávají definitivní Ježíšův příchod. V den Letnic se rodí církev jako znamení Boží přítomnosti mezi lidmi, jako svátost spásy, a také jako rodina Božích dětí.
Je to velká změna, kterou dobře pozorujeme na shromážděných apoštolech. Nejenže se tehdy stalo něco viditelného a slyšitelného, ale zároveň se z těch, kdo byli shromážděni ve večeřadle, stali lidé, kteří přestali mít strach a byli vybaveni mocí, která je uschopňovala činit věci dosud u nich nevídané. Především však měli schopnost účinně zvěstovat spásu, a tak začít naplňovat Ježíšův poslední příkaz: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19-20)
Cílem působení Ježíšových učedníků je spása člověka, protože to je smysl celých dějin. Spása je záchrana člověka před vším, co by jej mohlo dělit od Boha. Je to vlastně navrácení člověka k původnímu záměru, který s ním Bůh měl při stvoření a na jeho původní místo prvního mezi tvory, na místo věrného Božího obrazu.
Apoštol Pavel píše, že Duch Svatý je ten, který člověku umožňuje vyznat Ježíše jako Pána. To je velmi důležité, protože jen tehdy, pokud člověk pozná svého Pána a je ochoten tuto pravdu vyznat, dokáže překročit svůj vlastní stín. Dějiny lidstva jsou rovněž dějinami hříchu a lidské pýchy, kterou se člověk snaží postavit na místo Boží. Vypadá to, že se (zvláště v poslední době) tvor vymkl Stvořiteli a sám se učinil Bohem, a Boha pak logicky nepotřebuje. Není to bohužel nic nového. Toto pokušení tu bylo vždy, ačkoli se lidstvo už tolikrát přesvědčilo, že člověk na místě Boha je špatné řešení, které dříve nebo později vede k tragickým koncům, protože člověk Bohem prostě a jednoduše není a být nemůže.
Ježíš říká, že Duch Svatý nás uvede do celé pravdy (srov. Jan 16,13). Jaká je tato pravda o člověku? Je to vyznání, které můžeme slyšet například v osmém žalmu: „Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš? Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou.“ (Žl 8,5-6)
Ano, my lidé jsme a máme být blízko Boha, avšak nikoli na jeho místě. Jsme správci, nikoli pány. A proto je potřeba, abychom poznali a vyznali, kdo je Pán. A také, jaký je styl jeho panování: „Já jsem se proto narodil a proto přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ (Jan 18, 37)
Nalezení pravdy o sobě samém, vlastního místa v dějinách spásy a ochota nechat se obdarovat Bohem – protože zdaleka ne na všechno stačíme sami – to je nutným předpokladem k tomu, abychom mohli přijmout Svatého Ducha, ale je to i ovocem Ducha. V jeho síle pak dokážeme být opravdovými Ježíšovými učedníky schopnými vyznat, že On je Pán, učedníky, kteří mají sílu získávat za učedníky i druhé. Nechme se obdarovat, abychom se sami mohli stát dárci!
P. Stanislav Přibyl
