HOMILIE: Uvedení Páně do chrámu
Vydání: 2020/5 První Neděle Božího slova, 28.1.2020
Plna radosti a vděčnosti přináší Maria své dítě do chrámu. Simeon nejprve potvrdí její radost a víru, ale potom ji podrobí zkoušce: Budou mu odporovat… Tvou duši pronikne meč! Co řekne Maria? Ani stopa protestu, námitek, výhrad, vlastní vůle. V duchu svého: „ať se mi stane“, které vyslovila při zvěstování, bezvýhradně odevzdává Božímu vedení sebe i svého Syna. Maria se nebojí oběti. Z její bolesti se rodí radost z plodů, které přinese: Jako z boku Adamova vystupuje Eva, tak z probodeného boku Ježíšova se duchovně rodí Maria – nová matka všech živých a skrze její srdce probodené bolestí se rodí církev. Když Maria přijímá Simeonova slova, vpouští do prostoru mezi sebe a Ježíše všechny, pro které bude trpět – on i ona. Od té chvíle patří Ježíš církvi zastoupené Simeonem a Annou. Ale skrze svou bolest patří církvi i Maria, Matka církve, my všichni se stáváme jejími dětmi.
Svět jako by byl předtím ve studeném měsíčním světle, vychladlý, zraněný hříchem, bez lásky, bez životodárného tepla, které když vyjde slunce, umožňuje růst a na jaře, když zesílí jeho moc, všechno probouzí k životu. Když se Slovo stalo tělem, vše se stává podobenstvím o Otcově lásce, o světle Slova, které bylo na počátku u Boha a skrze něž bylo všechno stvořeno. Hromniční mráz ještě utáhne pouta zimy, ale nadlouho už neuhájí svou vládu. Ježíš ještě musí být znamením, kterému se bude odporovat, a Mariinou duší pronikne meč bolesti. Ukáže se však, že život je silnější než smrt. Když Ježíš dospěl a začal ohlašovat radostnou zvěst, vyhlásil sám o sobě: „Já jsem světlo světa.“ A světlo Kristovo bude aspoň prokmitávat i v temných okamžicích dějin nepřemožitelnou nadějí, tak jako oči umírajících – v dobách, kdy člověk měl ještě čas a výsadu slavnostně umírat ve světle hromniční svíce, než se mu rozsvítí světlo věčné.
My máme ve zvyku chápat Pána Ježíše víc jako světlo po smrti. Často se modlíváme za naše zemřelé: „Světlo věčné ať jim svítí.“ Světlo věčné je Ježíš Kristus. Dnešní svátek nás chce poučit, abychom chápali Ježíše také jako světlo pro náš pozemský život. To znamená, že v něm máme všechno potřebné poznání a pravdu o tomto světě; v něm máme všechna potřebná pravidla, poučky i rady k dosažení pokoje a štěstí na zemi; v něm máme všechnu pomoc a posilu k správnému lidskému životu; v něm máme pramen lásky, který nás navzájem sbližuje, sjednocuje a obšťastňuje. Jen je potřebné, abychom se tomuto světlu otevírali v každodenním životě. Jak?
Biskup Fulton Sheen radí: „Každá drobná událost v našem všedním životě, příjemná či nepříjemná, ať naši mysl pozdvihne na chvíli k Ježíši, který neviditelně žije mezi námi od svého zmrtvýchvstání až do konce světa. A potom se každá drobnost našeho života stane příležitostí, kdy nás Ježíš obdaruje svým světlem.“ A svatý Pavel vybízí: „Cokoli mluvíte nebo konáte, všechno dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci“ (Ko 3,17).
Začněme hned dnes. Ježíšovo světlo stačí osvítit všechny drobné události našeho života, jako stačí velké slunce osvítit všechny drobné květy této země.
Mons. JIŘÍ MIKULÁŠEK
Sdílet článek na:
