Homilie: Svobodné rozhodování je jen v Pravdě
Vydání: 2017/6 Zasvěcení je dar, ne přežívání, 7.2.2017, Autor: Jan Houkal
Dobře víme, že o nedělích je první čtení ze Starého zákona vybíráno tak, aby formou zaslíbení či předobrazu uvozovalo úryvek evangelijní. Tak je tomu každý týden. Ne vždy se však stane, aby souvislost těchto dvou textů byla tak výmluvná jako dnes a aby se navíc oba daly propojit snadno i se čtením druhým.
Jestliže ve čtení z knihy Sirachovcovy byla vyjádřena schopnost člověka volit, co chce, tedy schopnost svobodného rozhodnutí, tak v úryvku z Horské řeči zaznívají z úst Pána Ježíše příklady toho, cože to má být, aby jednání člověka bylo dobré a moudré. Druhé čtení, které jinak s oběma zbývajícími zpravidla nesouvisí, k nám dnes promlouvá ujištěním, že moudrost pocházející od Boha převyšuje každou moudrost lidskou a že je často v určitém protikladu ke smýšlení tohoto světa. Tím máme před sebou jakési tři rozměry lidské svobody: zaprvé schopnost člověka se vůbec rozhodnout, zadruhé pak správný cíl svobodného rozhodnutí, tedy obsah svobody (formulovaný v Božích přikázáních a zjevený v příkladu Pána Ježíše) a zatřetí skutečnost, že zdrojem skutečné moudrosti, pro niž se člověk má svobodně rozhodnout, je sám Bůh. Tyto tři rozměry jsou nesmírně důležité a je dobré je připomenout. Zvlášť v dnešní době, kdy se svoboda člověka často zaměňuje s kdejakou svévolí a pyšným uplatňováním vlastních práv bez ohledu na práva druhých. Fakt svobody tak často bývá zaměňován za pouhou schopnost se rozhodnout a obsah svobody se často vidí pouze v tom, jak to dotyčný cítí a chce, bez ohledu na to, jak to je.
Boží slovo, a to nejen to dnešní, nám ovšem představuje svobodu a její obsah (tedy moudrost) jinak: že schopnost se rozhodnout, navíc porušená hříchem, ještě není pravou svobodou a že obsah toho, co je dobré a co je zlé, neurčujeme my, ale Bůh. Ostatně jestliže sám Pán Ježíš, a to je Boží syn, prohlašuje, že nepřišel zrušit ani jediné písmenko nebo čárku ze Zákona, a sám starozákonní přikázání ještě více radikalizuje, pak je poněkud na pováženou, že pod deklarací vlastní svobodnosti Boží přikázání rušíme a relativizujeme my. Vždyť jak často a s jak velikým úsilím se snažíme vyložit, proč to či ono přikázání už neplatí, anebo proč je dnes máme tak či onak (tedy jinak) chápat. Navíc s vysvětlením, že dobrý Bůh nás přeci nechce nijak omezovat ve štěstí. Jenže štěstí člověka je chtít to, co chce Bůh, a snažit se jednak tak, jak by na našem místě jednal Kristus. To je skutečná moudrost a velikost člověka: svobodně se rozhodnout pro Boží věci, podle Boha a s jeho pomocí. „Svoboda pro něco“, o které se dnes často mluví, totiž nejprve předpokládá „svobodu od něčeho“, totiž svobodu od nutnosti hřešit.
Jednou z největších tragédií člověka tak je, když hřích přestane nazývat hříchem a když svou svobodu uchopí bez ohledu na to, co je dobré a co je zlé v očích Božích. A když sám sebe přesvědčí o nedodržitelnosti Božích přikázání. Takový člověk si totiž od Pána Ježíše nechce nechat pomoci, protože už ani neví, proč by vlastně měl…
P. Jan Houkal
Sdílet článek na:
