Vydání: 2022/43 Nebojujte, jednejte, 18.10.2022

Podobenství o farizeji a celníkovi rádo svádí ke špatnému pochopení. Nejprve si potvrdíme, že jsme samozřejmě v roli těch celníků, protože bychom se jako ten farizej nikdy tak hloupě nevychloubali. Pak si ukážeme na ostatní, které snadno a rychle označíme za farizeje, a nakonec se ještě ve chvílích, kdy je to pěkně vidět, před druhými lidmi ponížíme, a skoro už cítíme, jak jsme povyšováni do nebeské slávy. Tak takhle, prosím, ne.
Nejprve se pojďme podívat na začátek. Komu Ježíš toto podobenství říká? „Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali.“ Trochu si myslím, že téměř každý se považuje za spravedlivého. Od těch nejspravedlivějších po největší lumpy. Lidská mysl je prostě tak nastavena. Všichni jsme tak trochu spravedliví. A kdo není, tu svou spravedlnost si přiohne, aby se spravedlivým tak trochu cítil. Jenže pro tu naši spravedlnost snadno zapomeneme, že jsme také všichni hříšníci.
Být spravedlivými nás ale neopravňuje pohrdat ostatními. Přitom je to tak snadné. Na každém člověku lze nalézt nějakou jeho slabost, něco, co mu nejde, v čem selhal, něco, v čem jsme třeba lepší než on. Na každého číhá to obrovské pokušení opřít svou spravedlnost o pohrdání někým méně nadaným. A to je špatně.
Říkejme tomu trefně: duchovní pýcha. Jak poznáme, že jsme jí sedli na lep? Poměrně snadno. Začíná to tím, že si myslíme, že jsme na tom duchovně líp než někdo jiný. Je celkem jedno, jestli je to proto, že přijímáme eucharistii líp než ti ostatní, nebo tím, že chodíme častěji do kostela, modlíme se, až se hory zelenají, či chodíme na mši v tom „jediném správném“ jazyce. Nebo že chodíme na pivo s panem farářem, anebo dokonce zaujímáme v církvi nějakou službu. Prostě když zjistíme, že jsme na tom duchovně líp než někdo jiný, měli bychom vnitřně zpozornět. Ne proto, abychom běželi druhé „napravovat“, ale proto, že je velmi pravděpodobné, že nějakou korekci potřebujeme my sami.
A jak je to s tím ponižováním a povyšováním? Když se podíváme do toho našeho podobenství, zjistíme, že nejde o povyšování nebo ponižování se před lidmi, ale před Bohem. Před Bohem jsme totiž všichni hříšníci, a zároveň všichni také jeho synové a dcery, kteří jsou na cestě, přijímají Boží otcovskou i mateřskou výchovu a vedení. Pokud se před Bohem nad někoho povyšuji, ponižuji svého bratra nebo sestru. A to se Bohu evidentně nelíbí. Pokud uznám svou slabost a nedokonalost, budu povýšen společenstvím svatých.
Jednou z podob duchovní pýchy je také to, čemu říkáme falešná pokora. Je to lež člověka o sobě samém proto, aby vypadal lépe v očích svých či v očích druhých. Je to zbytečné. Před Bohem to nepotřebujeme, protože Bůh vidí do srdce. Před sebou je to zbytečné, protože v hloubi našeho srdci známe pravdu. A před bližními nám to nepomůže, protože na nich naše hodnota nestojí. Pryč s falešnou pokorou, která je přetvářkou a ponižuje samotného Boha.
A dobrá zpráva na závěr? Bůh ospravedlňuje ty, kdo ho prosí.