Vydání: 2021/30 Malé farnosti, které v létě ožijí, 20.7.2021

List Efesanům bývá nazýván „listem z vězení“. Důvodem je věta, kterou čteme na začátku úryvku této neděle: „Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána.“ Pavel byl s největší pravděpodobností ve vězení v Římě. Je celkem jedno, v jakém. Když se člověk ocitne ve vězení, není to nic příjemného. Pavel tam nebyl kvůli skutečnému zločinu. Dnes by byl označen za „vězně svědomí“ – byl tam totiž kvůli svému přesvědčení.
My bychom řekli, že Pavlova situace je vážná, ale on se nedívá na sebe, nefňuká, nestěžuje si a nepíše: „Jde mi o život, nějak mě zachraňte!“ Zaujal stejný postoj, jaký měl Pán Ježíš na kříži. Když umíral, díval se kolem sebe. Viděl svoji matku Marii, viděl Jana, kterému říkal: „To je tvá matka.“ Matce říkal: „To je tvůj syn.“ Jinými slovy: Postarej se o ni, postarej se o něho. Pavel, i když je ve vězení, stará se o ty, které přivedl k víře, myslí na ty, pro které pracoval. Napodobuje tak Ježíše.
Další Pavlova slova bývají označována za patetická. Je to slavnostní prohlášení. Kdyby bylo řečeno někým jiným a za jiných okolností, mohli bychom nad tím mávnout rukou, ale právě proto, že se jedná o list z vězení, měli bychom o těch slovech uvažovat: „Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali. Buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje.“
Když se začne mluvit o pokoře, mírnosti a trpělivosti, tak se většina lidí hned naježí. Když někdo druhému řekne: „Musíš být mírný,“ dotyčný se rozčílí a řekne: „Copak nejsem?“ Pavel neříká, že by Efezané nebyli pokorní, mírní a trpěliví, ale říká: „Zamyslete se nad svým životem, jestli by to nešlo prohloubit, jestli by to nemohlo být ještě lepší.“ Pavel nás nechce hubovat, nechce říkat: „Jste k ničemu.“ Ale říká: „Tyto vlastnosti jsou potřeba stále, protože v každé době se objevují jejich protiklady a tyto protiklady jsou jako nakažlivá nemoc, která ničí člověka a společnost.
Dá se s tím něco dělat? Pavel píše: Půjde to. Když budeme usilovat o pokoru, mírnost a trpělivost, dojdeme k jednotě ve smýšlení a pokoji srdce. Obojí – jednota ve smýšlení, pokoj v srdci – je stav člověka, to se nedá nařídit. Co se dá nařídit, je uniformita. Dalo by se nařídit: Všichni se budete stejně oblékat! Ale bude to jednota? Nebude a nebude to k ničemu. Jednota se nedá nařídit, k jednotě ve smýšlení musíme dorůst.
Budovat jednotu je velmi obtížné, ale je to náš úkol. Pavel píše: „Pro jednotu je třeba pracovat, nepřijde sama od sebe.“ A dodává: „Cestou k jednotě je pokora, mírnost a trpělivost.“
Přeji a vyprošuji nám všem odvahu jít po této cestě.