Homilie: Se svým křížem následovat Beránka
Vydání: 2017/2 Koledníci rozdávají radost, 10.1.2017, Autor: Jan Houkal
Dnešní evangelijní úryvek, první z nedělí v liturgickém mezidobí připomínajících Ježíšovo veřejné působení, je vlastně tak trochu pokračováním toho, co jsme slavili před týdnem na závěr doby vánoční.
Vždyť slyšíme Janovo osobní svědectví, jak se při Ježíšově křtu v Jordánu zjevila celá Trojice Boží. Zároveň však slyšíme z jeho úst i slova „hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“. Ta spojují křest s utrpením Páně, a tak vlastně potvrzují intuici starých církevních otců, že ve křtu Páně jsou jakoby skryty i jeho Velikonoce, jak jsme o tom rozjímali minulou neděli. Krom toho, že to jsou slova, která po Janovi opakuje kněz při každé mši svaté, tak propojují dnešní evangelium se čtením prvním z proroka Izaiáše. V něm zazněla část z tzv. Písní o Božím služebníku, které nejen pozdější křesťanská tradice, ale už sám Pán Ježíš v evangeliu vztahuje na své zástupné utrpení. Toto propojení křtu a kříže Páně nádherně vyjádřil na svém světoznámém Isenheimském oltáři Matthias Grünewald, kdy postavil Jana Křtitele pod kříž Kristův a dlouhým prstem ho nechal ukázat na jeho probodený bok.
A právě toto propojení Kristova křtu s jeho křížem je něčím, co by nás dnešní neděli, zvlášť začíná-li jí liturgické období zpřítomňující Ježíšův „všední“ život, a tím i ten náš, mělo oslovit. Připomíná nám, že ani naše, ze svatého křtu vyvěrající existence nikdy nemůže být bez kříže. Následování Krista s sebou vždy nese i kříž, ať už ten přijatý, kříž různých přicházejících utrpení a protivenství, tak i kříž zvolený, kříž naší dobrovolné oběti, vydávající se a ztrácející lásky. Že křesťanství nemůže být bez kříže, o tom je ostatně celé evangelium. A je dobré si to stále připomínat, protože zvlášť určité směry soudobé evangelizace nesou v sobě nebezpečí představovat následování Krista bez bolesti a bez námahy. Jenže to se pak může stát, že člověk následuje jen jakousi velmi vzdálenou představu Pána Ježíše, nebo dokonce přímo Antikrista, a tím se zpronevěřuje tomu, do kterého byl pokřtěn. Když už jsme si jeden obraz připomněli, ten Grünewaldův, připomeňme si ještě jiný: fresky kaple sv. Brizia v orvietské katedrále. Ty právě znázorňují příchod Antikristův: vypadá stejně jako Ježíš, vystupuje na náměstí, lidé všech stavů mu nadšeně naslouchají. Jenže Kristus to není. A to proto, jak freska geniálně znázorňuje, že na rukou a na nohou nenese rány po hřebech…
Jen křesťanství s křížem je pravým následováním Krista-Beránka a zároveň jako jediné může „pokračovat“ v jeho díle snímání hříchů světa. Vždyť, jak říká apoštol Pavel v listě Kolosanům, křesťan má na svém těle „doplňovat to, co zbývá do plné míry Kristových útrap“. To se ale děje jedině skrze kříž a naše krvácející rány.
Kéž i toto všechno nám slova „hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ při každé mši svaté připomenou.
