Vydání: 2021/5 Vakcína ať je i pro chudé, 26.1.2021

Tak tomu je i tuto neděli. V evangelijním úryvku, stále ještě z počátků Ježíšova veřejného působení, máme před sebou Krista nejen konajícího mocné činy, zázraky, ale také jako toho, kdo učí nově a s Boží mocí. I to k jeho působení patří, i takového Mesiáše – jako nového Božího proroka, skutečného zjevitele Boha – Ježíšovi současníci čekali. „Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka… z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat,“ slyšeli i oni v Deuteronomiu jako my dnes.
Ve druhém čtení již podruhé otevíráme První list Korintským. Máme před sebou na výklad zřejmě ne úplně nejsnazší, přesto důležitou pasáž: Pavlova slova opěvující hodnotu panenství, hodnotu „nerozděleného srdce“ zasvěceného života.
Obě velká témata jsou určitě hodna naší pozornosti, stojí za to o nich rozjímat a propojovat je s celým Písmem. Někdy se ale můžeme nechat oslovit třeba jen jedinou větou. Dnes například tou, jíž dnešní starozákonní čtení končilo: „Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít.“ Tato slova se sice obracejí předně na ty, kteří se považovali za proroky v době vzniku Deuteronomia, koncem 7. st. př. Kr., nicméně jako součást Božího slova zní stále. Proto jsou určena i nám.
Prorokem totiž má být každý z nás, jsme-li křesťané. „A jako pomazal svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na kněze, proroka a krále, označuje posvátným olejem i tebe, neboť patříš ke Kristu navěky,“ zaznívá při každém křtu.
Kristovými proroky máme být v celém svém jednání. Celým životem máme svědčit o Bohu, o jeho dobrotě a o Pánu Ježíši. Zvlášť prorockým má být pak naše mluvení, psaní, vyjadřování se. A to jak v osobním kontaktu, tak ve světě virtuálním, na internetu a sociálních sítích. Tam všude má naše mluvení a psaní svědčit o Kristu, ať už přímo, či nepřímo. Dokonce má být Božím duchem vnuknuto, vdechnuto, inspirováno. Ostatně řecké profétés neznamená nic jiného než „ten, který mluví něčím jménem“.
Proto se musíme i my stále ptát, jak moc je naše vyjadřování skutečně prorocké, „jménem Božím“. Poctivé zpytování svědomí, přiznáme-li si, že naše vyjadřování často opravdu příliš prorocké není, nás pochopitelně nemá vést k malomyslnosti či strachu. Má nás vést k obrácení, změně smýšlení, v tomto případě ke změně mluvení a psaní. Mluvením a psaním se dá vykonat mnoho dobrého i zlého. Je na nás, k čemu se přikloníme – zda k Bohu, či k jinému bohu. Kéž by to bylo k Bohu, s jeho pomocí, a tak aspoň trochu i jeho jménem…