HOMILIE: Před Králem pokleknu s hrdostí a důvěrou

Vydání: 2020/47 Připomínky 17. listopadu, 16.11.2020

Slavnost Ježíše Krista Krále nám připomíná tři skutečnosti:

– kým je Ježíš,

– kým jsme my,

– kým můžeme být navždycky, když to Bohu dovolíme.

Jednou jsem dětem v náboženství položil těžkou otázku: „Když je Ježíš náš Král a my všichni v církvi patříme do jeho rodiny, kdo jsi v Božím království ty?“ – „Přece princezna,“ vykřikla bez zaváhání malá Eliška. Ta holka, řeknu vám, strčí kdejakého teologa do kapsy. Hotový Tomáš Akvinský v sukni. Protože v tom, co je v teologii podstatné, má naprosto jasno.

Dnešní slavnost nám totiž neříká, jenom kdo je Ježíš, ale také kdo jsme my. Ježíš je Král. A Král je Pastýř. A Pastýř se stal Beránkem, aby se ovečka mohla stát královnou. Navždycky. Má to jedinou podmínku: „Přijď Království tvé,“ se uskuteční jen prostřednictvím: „Buď vůle tvá.“

Ježíš Kristus je Král. On vládne dějinám. Král králů, prezidentů, císařů, mocností a sil… Ale jaký je to Král!

Král maličký, tichý, pokorný, v lůně ženy, na seně ve žlabu pro dobytek. Slovo učiněné nemluvnětem. Vládne andělům a poslouchá své rodiče. Král na oslátku, které mu nepatří. Zná žízeň a hlad, úzkost a strach, únavu z cest. Král, co svým přátelům, zkřehlým zimou po celonočním rybolovu, připravuje snídani. A při večeři jim umývá zaprášené nohy.

Král zbičovaný, s trnovou korunou na hlavě. Vysmívaný zločinec na trůnu kříže. Pro mnohé žrout a pijan. Pro rodinu pomatený, pro elitu posedlý. Odmítnutý těmi, s nimiž vyrůstal, národem, kterému byl po staletí ohlašován. Král uzamčený v temnotě hrobu.

Ale též: Vítěz nad smrtí. Ten, který sestoupí z trůnu, aby osušil slzy plačícím, a přepáše se, aby jim posloužil u stolu na svatební hostině.

Při četbě dnešního evangelia nemohu nevzpomenout na úchvatnou Michelangelovu fresku Posledního soudu ze Sixtinské kaple. To místo jsem navštívil mnohokrát. A vždycky mi vyrazí dech.

Byly doby, kdy jsem gesto Krista Soudce, ztvárněného podle antického ideálu krásy, vnímal jako hrozbu. Ale poté, co jsem objevil Ježíšovu pravdivější tvář, o níž mluvím výše, se do Sixtiny vracím naopak s velikou radostí. Vím totiž, že můj Soudce je pokorný Král a krásný Pastýř. Před Soudcem zvolám: „Pane, smiluj se!“ Před Králem pokleknu s hrdostí a důvěrou. A zaslechnu-li hlas Pastýře, vím, kudy jít, abych skončil v jeho náruči. Na konci pozemských dějin mne bude totiž soudit Pastýř, který každou z nás, zatoulaných ovcí, osobně hledal a nalézal třeba tisíckrát.

P. KAREL SKOČOVSKÝ, kaplan ze Zábřehu



 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 26 21. – 27. června 2022

Do služby se chystá 11 novokněží

Od soboty je brněnská diecéze bohatší o tři kněze a jednoho jáhna. Tento víkend následují kněžská svěcení v Olomouci a Českých Budějovicích. Další bude 2. července…

celý článek


Rodinný poklad církve

V lednu letošního roku papež František jmenoval učitelem církve Ireneje z Lyonu. Hlavní přínos tohoto světce z 2. století podle příslušného dekretu spočíval v tom,…

celý článek


I přes bouřky zažíváme milost

Poslední květnový den si želivská kanonie premonstrátů zvolila nového opata. Stal se jím čtyřicetiletý P. TADEÁŠ RÓBERT SPIŠÁK OPraem.

celý článek


Vysoká inflace jako mor společnosti

Inflace se po dlouhé době vynořila z temnot, kam ji svět v osmdesátých a Česko v devadesátých letech zahnaly, a ztěžuje nám zase život.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay