HOMILIE: Před Králem pokleknu s hrdostí a důvěrou

Vydání: 2020/47 Připomínky 17. listopadu, 16.11.2020

Slavnost Ježíše Krista Krále nám připomíná tři skutečnosti:

– kým je Ježíš,

– kým jsme my,

– kým můžeme být navždycky, když to Bohu dovolíme.

Jednou jsem dětem v náboženství položil těžkou otázku: „Když je Ježíš náš Král a my všichni v církvi patříme do jeho rodiny, kdo jsi v Božím království ty?“ – „Přece princezna,“ vykřikla bez zaváhání malá Eliška. Ta holka, řeknu vám, strčí kdejakého teologa do kapsy. Hotový Tomáš Akvinský v sukni. Protože v tom, co je v teologii podstatné, má naprosto jasno.

Dnešní slavnost nám totiž neříká, jenom kdo je Ježíš, ale také kdo jsme my. Ježíš je Král. A Král je Pastýř. A Pastýř se stal Beránkem, aby se ovečka mohla stát královnou. Navždycky. Má to jedinou podmínku: „Přijď Království tvé,“ se uskuteční jen prostřednictvím: „Buď vůle tvá.“

Ježíš Kristus je Král. On vládne dějinám. Král králů, prezidentů, císařů, mocností a sil… Ale jaký je to Král!

Král maličký, tichý, pokorný, v lůně ženy, na seně ve žlabu pro dobytek. Slovo učiněné nemluvnětem. Vládne andělům a poslouchá své rodiče. Král na oslátku, které mu nepatří. Zná žízeň a hlad, úzkost a strach, únavu z cest. Král, co svým přátelům, zkřehlým zimou po celonočním rybolovu, připravuje snídani. A při večeři jim umývá zaprášené nohy.

Král zbičovaný, s trnovou korunou na hlavě. Vysmívaný zločinec na trůnu kříže. Pro mnohé žrout a pijan. Pro rodinu pomatený, pro elitu posedlý. Odmítnutý těmi, s nimiž vyrůstal, národem, kterému byl po staletí ohlašován. Král uzamčený v temnotě hrobu.

Ale též: Vítěz nad smrtí. Ten, který sestoupí z trůnu, aby osušil slzy plačícím, a přepáše se, aby jim posloužil u stolu na svatební hostině.

Při četbě dnešního evangelia nemohu nevzpomenout na úchvatnou Michelangelovu fresku Posledního soudu ze Sixtinské kaple. To místo jsem navštívil mnohokrát. A vždycky mi vyrazí dech.

Byly doby, kdy jsem gesto Krista Soudce, ztvárněného podle antického ideálu krásy, vnímal jako hrozbu. Ale poté, co jsem objevil Ježíšovu pravdivější tvář, o níž mluvím výše, se do Sixtiny vracím naopak s velikou radostí. Vím totiž, že můj Soudce je pokorný Král a krásný Pastýř. Před Soudcem zvolám: „Pane, smiluj se!“ Před Králem pokleknu s hrdostí a důvěrou. A zaslechnu-li hlas Pastýře, vím, kudy jít, abych skončil v jeho náruči. Na konci pozemských dějin mne bude totiž soudit Pastýř, který každou z nás, zatoulaných ovcí, osobně hledal a nalézal třeba tisíckrát.

P. KAREL SKOČOVSKÝ, kaplan ze Zábřehu



 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 5 31. ledna – 6. února 2023

Co popřát novému prezidentovi

Ke gratulacím nově zvolenému prezidentovi ČR Petru Pavlovi se připojují i představitelé církve. „Nevidím vítězné ani poražené voliče. Vidím, že v této volbě vyhrály…

celý článek


Není čas naříkat, ale rozhlížet se

Co je církev? Říkáme, že je Kristovo Tělo – a já věřím, že Bůh jej v tomto světě nenechá zaniknout. Dosud se totiž církev dostala i přes sebevětší krize a byla…

celý článek


Proč nás volby rozdělily a co s tím

Důležitý problém kolem prezidentských voleb je „polarizace společnosti“, tedy to, že se lidé o kandidátech a jejich názorech často hádali a někdy i rozkmotřili. A…

celý článek


A stíháš dělat ještě něco?

S narozením prvního potomka si maminky začnou klást otázky: Neztratím se v nekonečném kolotoči krmení, přebalování a péče o domácnost? A kde najdu čas pro sebe, manžela, Boha?

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2023

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay