Vydání: 2018/21 Nový biskup: Mám v srdci pokoj, 22.5.2018

ThDr. Antonín Němeček byl starý kněz svaté pověsti. Když na obnovené teologické fakultě v Olomouci začínal znovu učit fundamentální teologii, položil jednou vzdělanému dominikánovi při kolokviu zásadní otázku: „Kolik existuje bohů?“ Lehce vykolejený spolubratr odpověděl po chvilce váhání: „Věříme v jednoho Boha.“ „Máte pravdu,“ odpověděl pan profesor. „Kolik osob je v Bohu? Tak třeba pan Bártek,“ zeptal se dál. Bohuslav odpověděl bez váhání: „Je jeden Bůh ve třech osobách.“ Otec Antonín se na nás zasněně díval a řekl: „To jsou veliká tajemství. Až o nich budete kázat, lidé budou s napětím poslouchat.“ Mně však vždy připadá, že kázat o tomto podstatném tajemství křesťanské víry je téměř nemožné. Ale pak si připomenu osobnost toho milého profesora a uvědomím si, že nejde na prvním místě o učené výpovědi, ale o niternou zkušenost s Bohem, který nám zjevuje svůj vnitřní život. P. Němeček nás totiž jen neučil teologii, ale sděloval nám své poznání, které bylo získáno studiem, poctivým duchovním životem i celoživotní věrností ve službě.
Na prvním místě naší zkušenosti je úžas a láska v modlitbě. Čím více poznáváme, jaký je Bůh, tím větší prostor má mít v modlitbě chvála, klanění, adorace a přebývání v jeho přítomnosti (tj. kontemplace). Hluboká zkušenost je zachycena např. v modlitbě blahoslavené Alžběty od Trojice: „Můj Bože, Trojice, klaním se ti, pomoz mi úplně zapomenout na sebe, abych mohla spočinout v tobě, nehybná a pokojná, jako by má duše byla již na věčnosti. Ať nic nemůže narušit můj pokoj a způsobit, že bych z tebe vyšla, můj Neproměnný, ale ať mě každá minuta unáší dále do hlubin tvého Tajemství. Upokoj mou duši, udělej si z ní své nebe, svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku. Ať tě tam nikdy nenechávám samotného, ale ať jsem tam naprosto celá, naprosto bdělá ve víře, zcela se ti klanící, zcela vydaná tvé tvůrčí činnosti.“ Alžběta od Trojice o sobě také říká: „Ponořena do nitra mé Trojice budu neustávající chválou její slávy.“ A za pouhých 26 let svého života tento úkol také naplnila.
Druhou zkušenost objevíme v osobní důstojnosti křesťana. Sv. Pavel nám připomenul: žijeme v naprosté důvěře Boha – Lásku, který „nás přijal za vlastní.“ Člověk stvořený k obrazu Božímu má jistě nekonečnou hodnotu. Ale my, kteří „jsme poznali lásku a uvěřili v ni“ (1 Jan 4,16), jsme obdarováni víc, i když zde spolu s Kristem svobodně přijímáme v utrpení spoluúčast na vykoupení světa. My se totiž jako děti můžeme k Otci důvěrně přivinout v Duchu Svatém: „Abba ...“
Třetí skutečnost není „navíc“. Jsme povoláni jako společenství církve i jako jednotlivci vydávat svědectví života v lásce mezi sebou navzájem i k lidem navenek. Nezapomeňme však, že tato láska musí být nefalšovaná a praktická – ve slově i ve skutcích.