HOMILIE: Potřeba se Krista dotknout
Vydání: 2019/17 Obnova pokladu křesťanství, 23.4.2019
Druhá neděle velikonoční, od raných křesťanských dob nazývána In albis („v bílém“ – podle bílých rouch, která až do dnešního dne nosívali novokřtěnci), dnes také neděle Božího milosrdenství, je jednak posledním dnem velikonočního oktávu a zároveň již osmým dnem po Kristově zmrtvýchvstání. Je tedy dnem, kdy stále slavíme Zmrtvýchvstání Páně „jako jeden jediný den“, a zároveň je již osmým dnem poté.
Oba dva momenty nám spojuje dnešní evangelijní úryvek, jeden z těch, které se čtou rok co rok stejné (bez ohledu na liturgický cyklus). Jeho první část nás přenáší do večera neděle Zmrtvýchvstání, kdy se vzkříšený Kristus zjevuje v Jeruzalémě deseti apoštolům a předává jim svou moc odpouštět hříchy (to je zásadní pro ustanovení svátosti smíření).
Jeho druhá část svědčí o události, která se stala „za týden“ a my ji povětšinou známe pod ne úplně přesným označením „Nevěřící Tomáš“.
Protože tento druhý moment je z dnešního Božího slova asi nejvýraznější (a navíc „ladí s kalendářem“), zaměřme svou pozornost právě na něj. Celou scénu si – i díky celé řadě slavných výtvarných vyobrazení – dovedeme dobře a plasticky představit: Kristus, rozhrnuje tuniku na své hrudi, jednou rukou ukazuje na rozevřenou ránu a druhou navádí ruku Tomášovu, aby do ní vložil svůj prst, Tomáš s výrazem úžasu ve tváři padá na kolena.
Ač asi nejčastějším tématem rozjímání nad touto scénou bývá právě ona „nevíra Tomášova“, jeho potřeba se Krista dotknout, sáhnout si (a není divu, vždyť i my žijeme v době „blahoslavených, kteří neviděli, a přesto uvěřili“), přesto je možná ještě jedno důležitější téma – zvlášť v dnešní době a situaci.
Týká se Kristových ran. Může-li Tomáš do nich vložit svůj prst, můžeme si myslet, že se stále ještě nezacelily, že zůstaly otevřené, podivuhodně nezacelené. To mnozí malíři zobrazili s geniální intuicí. O něčem takovém byli přesvědčeni ovšem už i někteří staří církevní Otcové. Ve stále otevřených a nezacelených ranách spatřovali jakousi neúplnost Kristova vzkříšení.
Neúplnost způsobenou námi, naším neúplným stáním se údem Kristova těla. „Pamatuj i to, poslední hříšníku, že dokud se neobrátíš, Kristovo vzkříšení nebude celé,“ je známé slovo velkého Origena.
Pohled na Krista se stále otevřenými a podivuhodně nezacelenými ranami nám tak dnes, na sklonku velikonočního oktávu, mimo jiné připomíná, že na každém z nás záleží, jak moc úplným se Kristovo vzkříšení stane. Čím úplnějším, tím také viditelnějším zde na zemi, na nás, na církvi, na každém křesťanovi; čím neúplnějším, tím nezřetel nějším.
Kéž by to námi pohnulo, aby sv. Irenej, jak jsme rozjímali minulou neděli, mohl aspoň trochu poukázat na nás, na křesťany: podívejte, vždyť na jejich proměně k lepšímu se ukazuje Boží moc Vzkříšeného…
P. JAN HOUKAL
Sdílet článek na:
