Vydání: 2021/8 Postní doba pandemická, 16.2.2021

Co s postní dobou během covidu-19? Není už sama pandemie dostatečným postem, možná daleko náročnějším, než jaký bychom si kdy naplánovali sami? Neměli bychom teď v církvi spíše přeskočit k Velikonocům, aby se to trochu vyrovnalo? Kristus přece už jednou provždy oběť přinesl, a tak by nám v těžkých dobách měl spíše ulehčit!
Možná nás někdy takovéto myšlenky napadají, možná nezůstává jen u myšlenek… Připadáme si dnes spíše jako Noe stavějící archu, či jako přihlížející? Jako Noe v arše, nebo jako tonoucí kolem? Jako Noe na Araratu žasnoucí nad duhou, nebo jako „realisté“, kteří sice duhu také vidí, ale mnohem více je zaměstnává ještě ne zcela opadlá voda potopy?
Písmo nám předkládá obrazy, abychom nad nimi přemýšleli, vžili se do nich, zahlédli v nich Boží prozřetelnou péči a nechali se jimi inspirovat a posílit pro život teď a tady. Půst ve zúženém smyslu újmy tam nacházíme rozličný. Újmu zažíval Noe, když stavěl archu, ale i rozmařilci, protože ani oni neměli vše, co chtěli. Újmu cítil každý v arše, protože se musel dělit, nemohl odejít a v budoucnost nanejvýš doufal; stejně tak ovšem újmu zakoušel ten, kdo ustupoval před stoupajícími vodami a pak (možná) chvíli plaval. Újmu mohl vnímat Noe, když musel na ruinách začít od píky – vždyť tu zkázu nezavinil on!
Ne každá újma automaticky někam vede. Vyjdeme-li z dnešních textů, vyzráli a zmoudřeli ti, kdo se do újmy zapojili dobrovolným osobním rozhodnutím a smysluplným směrem, jak ho poznávali od Boha. Noe staví archu, pečuje o ty, jež mu Bůh svěřil, „liturgicky“ to na závěr posvěcuje obětí a učí se do budoucna citlivěji vnímat Boží znamení. Pán Ježíš se po křtu od Jana Křtitele odebírá na poušť a v sebezáporu tam tříbí schopnost, aby obrovskou mocí, jíž disponuje, nejen uskutečňoval jakési dobro, ale přinášel právě to požehnání, kvůli kterému ho Otec k nám poslal.
Pro půst bych navrhl jedno přirovnání od spolubratra Gorazda-houslisty. Prý se občas mívá za to, že každé dítě na housle nejdříve dlouhou dobu skřípe a že tuto dobu musí ono (a také rodiče) přežít. Podaří-li se však klubajícímu se hudebníkovi ukázat, jak vyloudit hezký tón, a přivést ho k tomu, aby ho sám „vyrobil“, už ho pak hledá a se skřípáním se nespokojí. Námaha neustane, ale nese ji motivace!
Půst můžeme chápat jako desátek, který musíme odvést, abychom měli zase klid. Lze ovšem také zakusit, jak krásně může náš život znít, byť zatím třeba jen občas a nerytmicky. Cesta k harmonii s druhými pod taktovkou a v blízkosti Pána jinudy nevede.
S tím, že se nám nyní ve světě „děje“ újma, zřejmě moc neuděláme. Prohloubenou modlitbou, dobročinností a ochotou se dělit však můžeme nechat více zazářit Boží duhu a radovat se z ní – ze znamení péče, která nás nenechává na holičkách, nepřetěžuje a nakonec vždy zachraňuje.