Homilie: Pane, ať vidím!
Vydání: 2018/43 Pestrá Misijní neděle, 23.10.2018
Nenapadlo vás, milí čtenáři, že se onomu slepci z evangelia tak trochu podobáme?
Vždyť už v Otčenáši následuje jedna naše prosba za druhou, a často předkládáme Boží milosrdné lásce další těžkosti s prosbou o vyslyšení. Takže uvažujme: Marek píše, že mnozí ze zástupu onoho slepce napomínali, aby mlčel a nerušil, ale on křičel ještě víc (asi aby nám dal příklad, jak máme být ve svých prosbách neodbytní). A jak reagoval Ježíš? Zastavil se a dal ho dokonce zavolat, neboť ho slepcův křik vůbec nerušil. Přišel přece, aby i nás přesvědčil, že Bůh nám naslouchá a dobře ví o našich potřebách, malých i velkých. Nebojme se tedy prosit za sebe i za ostatní potřebné, neboť život každého z nás přináší celou řadu křivolakých situací, které překvapí svou naléhavostí, takže si uvědomujeme lidskou malost a zranitelnost. Vždyť onen slepec čekal celé roky, až mu na jeho volání někdo přijde na pomoc, ale jeho okolí bylo naprosto hluché. Až najednou uslyšel, že ho volá dokonce sám onen proslulý Mistr, který nejen zajímavě káže, ale i uzdravuje tak mnohé, a teď dokonce naslouchá jeho prosbě o uzdravení. Pro nás to znamená, že Bůh na nikoho nezapomíná, zná dokonale všechny lidi a každého bere vážně, nikoho na rozdíl od nás pozemšťanů neignoruje, ke každému se sklání s něžnou, dokonalou láskou. Takže kdo Hospodina opravdu hledá a volá, zjistí, že on na něho čeká a naslouchá. A ještě něco: Ježíš potřebuje člověka, který lidem oslepeným majetkem, požitky a jen povrchním vnímáním řekne o Boží otcovské existenci. S dětmi světa poplatnými jen pozemským hodnotám se každý z nás setkává na každém kroku: podvědomě čekají na někoho, kdo je přivede k Pánu nebe a země, aby se dotkl jejich ran a vyléčil je. Neboť i každý z nás má vhodným způsobem šířit pravdy evangelia. Jsme si toho vědomi?
Povšimněme si ještě toho, že slepý žebrák ihned začal vidět a šel tou cestou za Ježíšem. Dostal tedy nejen dar víry, ale i jistotu, že Mistr je zároveň pravdou a životem, který pro něho znamená i budoucnost prožívanou v jedinečném společenství. Takže se ptejme sami sebe, zda náležíme k opravdu vidoucím, kteří pokud možno naplno vnímají Boží přítomnost, zakoušejí ji a své zkušenosti si nenechávají jen pro sebe, ale sdělují je i druhým. Neboť radostná zvěst evangelia pro nás neznamená jen popis událostí, které se odehrály v minulosti, ale je ukazatelem té jedině správné cesty i pro nás. Jak napsal největší starověký teolog Origenes: „Ať nebesa dopřejí, abychom se posadili jako žebráci na okraji cesty Písma, když jsme si vědomi své slepoty a toho, v čem jsme slepí. A když zjistíme, že Ježíš jde kolem, kéž jej zastavíme svými prosbami a řekneme mu: Ať se otevřou i naše oči! A my ho nejen uvidíme, ale budeme ho také následovat ve společenství těch, o nichž se praví, že jsou blahoslavení, protože mají čisté srdce.“
P. MILOSLAV FIALA OPraem.
Sdílet článek na:
