HOMILIE: On musí růst, my však se menšit

Vydání: 2018/50 Roráty připravují na Vánoce, 11.12.2018

Mezi „prorockými“ hlasy, které v Ježíšově době zaznívaly u Jordánu, zazněl i hlas Jana Křtitele. Nenabízel sice snadná řešení nemocí své doby, nevybízel ani k rebelii proti uchvatitelským mocipánům, dokonce ani příliš neburcoval, jak by se podle některých na proroka slušelo. Mluvil však rozumně: pro některé asi až příliš.

Jednoduché pravdy adresoval celníkům, vojákům i všemu okolostojícímu lidu. Ti je nepochybně neslyšeli poprvé. Slyšíte-li však zdánlivě až banální životní zásady, jež jsou ale podloženy skutečnou láskou k bližnímu spojenou se zájmem o druhého, pak pod kulisou lidských slov uslyšíte samotného Boha. Jana Křtitele si Bůh použil skutečně mimořádným způsobem – od událostí předznamenávajících jeho narození přes dar volby správných slov a činů vůči těm, kteří ho měli slyšet, až po naplnění života v prorockém rozměru smrti. Mimořádná duchovní obdarování však Jan používal pouze ke službě. Nikdy nepodlehl marnivé touze po slávě nebo možnosti vázat druhé na sebe, a tak manipulovat se svobodou lidí. Pokušení však na něho jistě doléhala, přestože o tom evangelia mlčí.

Každý, kdo ve světě tak trochu něco znamená, bude dříve nebo později bojovat s pokušením vybudovat si ve světě svůj pěkný pomník. Zkrátka zapsat se pro budoucnost takovým způsobem, který ještě teď může sám ovlivnit. To jsou znaky kultů osobnosti, se kterými se setkáváme ve všech dobách a ve všech zemích a nevyhýbají se dokonce ani osobnostem duchovním.

Jan Křtitel věděl, kde je jeho místo, a podobně jako Matce Boží ani jemu nepřišlo málo být pro svět „až tím druhým“, víc mlčet, aby mohl spíš vyniknout hlas toho, který přichází po něm. Pokušení pýchy, duchovní marnivost a vědomí „vlastnictví pravdy“ zabíjí v každém zcela spolehlivě působení Ducha. Jediným možným lékem na takovéto slabosti je agere contra (tj. činit pravý opak) – otevírat se Božímu působení v plodné vztahové výměně s Bohem v modlitbě a s člověkem v diskusi, protože Bůh často promlouvá ústy toho nejposlednějšího či nejmladšího, zvláště pokud takového bolestivě pociťujeme jako kritika našich pozemských plánů.

Času k rozlišování důležitého od nepodstatného v našich vztazích, v rodině, církvi a celé společnosti nemáme nazbyt, protože přichází ten, „který má v ruce lopatu, aby pročistil obilí na mlatě. Pšenici uloží na sýpce a plevy spálí ohněm neuhasitelným...“

Co tedy máme dělat?

P. RADEK MARTINEK

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 23 2. – 8. června 2020

Církev opět křtí dospělé a biřmuje

Měli být pokřtěni na Velikonoce, kvůli pandemii muselo však kolem 1 200 čekatelů na křest počkat až do uplynulého víkendu, na slavnost Seslání Ducha Svatého. Odklad…

celý článek


Stavbu tisíciletí v Berlíně ozdobil kříž

Rozměrný pozlacený kříž korunoval minulý týden kopuli Humboldtova fóra v Berlíně. Symbolicky se tak završila obnova někdejšího královského sídla i několikaletá debata…

celý článek


Moc, která nedrtí silou

Ústředním tématem Ježíšova kázání byla zvěst o blížícím se Božím království. Svým posluchačům se tak snažil přiblížit, co tato skutečnost doopravdy znamená.…

celý článek


Co jste chtěli vědět o umění

Umění nerozumíte, výstavy vás nebaví a věci, které se dnes vydávají za umělecké, vám přijdou jako snůška šíleností. Nejste sami. A proto vznikla svěží publikace…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay