HOMILIE: Odpuštění je tmelem

Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020

Jedno z hlavních témat dnešní neděle je odpuštění. Co vlastně znamená odpuštění? Samotné slovo zahrnuje sloveso pustit/opustit.

Odpuštění je:
opuštění pštrosího postoje a přijetí zla, které v minulosti způsobilo zranění;
opuštění vlastních představ o druhém a jeho přijetí takového, jaký je;
opuštění strachu z druhého a nalezení odvahy se jím znovu nechat zranit;
opuštění otroctví bolestných pout minulosti a přijetí svobody díky nadhledu z ptačí/Boží perspektivy;
opuštění iluze, že to vyřeším sám, a odevzdání se do rukou Všemohoucího;
opuštění temnoty a návrat k Bohu, neboť i mne bylo tolik odpuštěno.

Třetí a poslední řeč v 18. kapitole evangelia podle Matouše nepojednává o odpuštění izolovaně, neboť evangelista zde řeší způsob života ve společenství prvotní církve. Aktualizace tohoto úryvku se tedy vztahuje k tomu, jak my udržujeme naše farní společenství, naši diecézi, naši církev pohromadě prostřednictvím odpuštění. Odpuštění je totiž cementem našich vztahů, naší církve. Proto je zásadní otázkou, jak se vypořádáváme s hříchem uvnitř církve, uvnitř našeho společenství. Křesťanské soužití není přece založeno na naší bezchybnosti, na naší svatosti. Společenství dokážeme vytvářet jen díky odpuštění. Společenství, které žije v pravdě o sobě, vnímá, že v něm pulzuje i zlo. Tento fakt pak přijímá, ale nesmiřuje se s touto skutečností.

Společenství je totiž živoucí natolik, nakolik ho zlo opouští – a to jej opouští, protože ho společenství samo vyprovází ven prostřednictvím odpuštění. Odpuštění se tak stává vítězstvím lásky nad zlem.

V nedělním úryvku se setkáme s apoštolem Petrem, který řeší otázku odpuštění: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Otázka zní úplně jinak, pokud ji formulujeme záporně: Kdy zase mohu začít držet zášť, zatrpknutí, nelásku k druhému? Až po sedmerém odpuštění? Tak či onak, obě otázky implikují, že čekáme na to, abychom se vůči druhému zase mohli začít vymezovat. Sv. Petr tak vyjadřuje naše lidské myšlení. Jsme ochotni k velkorysosti, ale ta přece musí mít nějakou hranici. Myslíme kvantitativně, zatímco Pán Ježíš dává kvalitativní řešení, když vyzývá k bezmeznému odpuštění. Následujícím podobenstvím pak dává odpověď na otázku proč. Bez této odpovědi totiž bezmezné odpuštění nedává smysl. Jsme na tomto světě, abychom poznávali Boha a tím se mu stali stále podobnějšími, tj. byli jeho čím dál věrohodnějším obrazem. Pak budeme i čím dál více sami sebou.

P. TOMAS VAN ZAVREL
(Katechezi k tématu lze zhlédnout na YouTube kanálu Kostel Hluboká nad Vltavou)

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Články



Aktuální číslo 32 2. – 8. srpna 2022

Papež na cestách uzdravení a smíření

Přání, „aby se zasévala naděje pro domorodé i nedomorodé obyvatelstvo, které chce žít v bratrství“, vyslovil papež při návratu z Kanady. Při své 37. zahraniční…

celý článek


Poutníci na jedné lodi s biskupem

Společnou plavbu po Baťově kanálu absolvovali minulou středu účastníci 16. ročníku Pouti za umělce.

celý článek


Pár vteřin, které zachrání pokoj v rodině

Taková trpělivost! Znamená to něčí utrpení, nebo kopec klidu a míru? A můžeme si uhlídat, aby její míra nepřetekla? Hovořili jsme o tom s vedoucí Křesťanského terapeutického…

celý článek


Podezřívali nás, že jsme špioni

Útěk před komunisty, vojenská služba v USA, kněžství, profesorská kariéra, duchovní služba americkým vojákům a její zakládání v jedenácti postkomunistických zemích.…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay