Homilie: Odpuštění a „bůh v naší hlavě“
Vydání: 2017/16 Papež poprvé pokřtil Češku, 18.4.2017, Autor: Pavel Konzbul
Kristus v evangeliu této neděle mimo jiné říká učedníkům: „Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ V prvním okamžiku nás napadne, že se to týká kněze, který ve zpovědi uděluje rozhřešení. To je sice pravda, ale ne celá. Odpuštění se totiž týká bytostně každého z nás.
„Kdo neumí odpouštět, boří most, který sám bude muset přejít, neboť každý člověk potřebuje odpuštění,“ říká americký spisovatel Frank Herbert. Církevní otec Řehoř z Nyssy napsal, že „člověk se podobá Bohu, když odpouští“. Odpuštění je zvláštní úkon. Říká se jím, že tvoříme jednotu, že patříme k sobě, a to skrze lásku k Bohu a k lidem. Bez ní jsme v obrovském nebezpečí. Jeden z největších anglicky píšících filozofů, David Hume, který byl pokládán za volnomyšlenkáře, byl v jedné společnosti spatřen známým farářem, který se mu ale chtěl vyhnout. Filozof k němu ovšem přiběhl se slovy: „Jen zůstaňte, vždyť po smrti půjdeme společnou cestou. Já z nedostatku víry a vy z nedostatku lásky.“
Druhý vatikánský koncil přinesl i do odpouštění velký obrat. Při jistém zjednodušení se dá říci, že za viníky ateismu prohlásil i křesťany, kteří nevydali před nevěřícími o své víře věrohodné svědectví. Tak nastalo v církvi období omlouvání. Omlouvali jsme se bratrům protestantům, Židům i ateistům, povětšinou již za promlčené justiční omyly. Vytvoření tlusté čáry za minulostí má svoje morální i psychologické výhody a uznání vlastních chyb je namístě. Ovšem další překážkou, než jen hříchy křesťanů v minulosti, byla na cestě uznání Boha pro mnohé často problematická spiritualita, která produkovala nejen nebiblické, ale až patologické představy o Bohu. Ty měly se skutečným odpuštěním a milosrdenstvím pramálo společného, a proto jsme se i my odnaučili odpouštět.
Narazíme-li na věřícího, který je týrán představou Boha jako obávaného puntičkáře či sadistického třídního učitele, pro koho bude jeho víra pozitivní a zajímavou nabídkou? Při přijímacích zkouškách na jedno církevní gymnázium v Brně měli uchazeči doplnit chybějící slova v modlitbě či zpěvu Sláva na výsostech. Jeden z uchazečů o studium to doplnil takto: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi nám dej, Pane Bože, pokoj.“
Křesťanství nestojí jen na důkazech Boží existence, ale je to především předávané svědectví o zkušenosti lidí s Bohem a s Ježíšem Kristem. Je zajímavé, že naše osobní zkušenost s Bohem, a tedy i naše představa o něm, se odvíjí od našich zkušeností s druhými lidmi. Pokud budeme těmi, kteří odpouštějí, tak i Bůh přestane být v myslích druhých lidí nějakou nadpřirozenou bytostí, která v zákulisí světa vyřizuje či nevyřizuje naše pohledávky, ale stane se milujícím Otcem, jenž odpouští s něžností, radostí a láskou.
PAVEL KONZBUL, pomocný brněnský biskup
Sdílet článek na:
