Přihlásit se
Homilie: Odejít z Betléma lepší cestou
20. 12. 2016
|Je všeobecně známo, že načasování slavnosti Narození Páně si v zeměpisných šířkách severní polokoule, v nichž se ostatně liturgický rok postupně formoval, zachovalo svou velkou symboliku: Kristus je pravé světlo, Světlo ze Světla, které svým narozením v čase z Marie Panny začalo zářit na této zemi a žádná tma je nemůže pohltit. Bůh Otec je jako slunce, Syn jeho paprskem a Duch Svatý září. Sestoupení Paprsku do našeho světa je Narození Páně. Proto kdo vidí Ježíše, může v něm vidět samotného Boha, jinak lidským očím tváří v tvář nespatřitelného, neboť do slunce se přímo nikdo dívat nemůže. To jsou motivy, drahé starým církevním otcům, které se vícero způsoby prolínají celou vánoční liturgií. A stojí za to se nechat jimi oslovit, zvlášť když jde nejen o obrazy vyjadřující nějaké obecně platné teze, ale o pokus přiblížit si význam událostí, které se skutečně staly.
Vydání: 2016/52 Setkání s Božím dítětem, 20.12.2016, Autor: Jan Houkal
Dnes nám je zpřítomňuje vánoční bohoslužba. Celé její „svaté dění“ je jakousi vitráží, skrze kterou i my můžeme spatřit totéž Boží světlo (že v malém Ježíši se opravdu narodil Boží Syn), jak je spatřili pastýři přišedší do Betléma. Vitráží je především vše to, co k liturgii Narození Páně patří jako její nedílné součásti (vánoční mše svatá, její modlitby, biblická čtení atd.). Už to vše je expresivní dost, ale pro ještě větší zřejmost nám už od dob sv. Františka z Assisi katolická tradice přidává ještě jeden prvek: staví před naše zraky krásné betlémy.
Je až dojemné, jakým způsobem byly přijaty jednotlivými křesťanskými kulturami. Však stačí vzpomenout i na všechny ty krásné betlémy rozeseté po našich kostelech a domácnostech. Každý má svůj vlastní půvab, ale jeden rys mívají často společný: zobrazená scenerie Kristova narození nebývá tou palestinskou, ale často vidíme například venkovskou náves, sníh, obyčejné ovčáky či ponocného s pejskem. Podobně i jednotlivé postavičky bývají oblečeny tak, jak lidé v době vzniku těch či oněch jesliček chodívali. To vše má také svůj důvod: jesličky před našimi zraky nám prostě připomínají, že i my dnes se máme stát jednou jejich postavičkou.
A možná právě toto se nám může stát inspirací, jak duchovně zažít skrze vánoční bohoslužby to, co zažili ti praví pastýři, očití svědci narozeného Mesiáše: je třeba se jednoduše vydat do Betléma se poklonit narozenému Spasiteli. To však není jen cesta do kostela (ta je jen jedním z předpokladů), ale je to především vlastní krok víry, že tomu tak je, jak nám říká evangelium, že ten, který se před věky zrodil z Otce, se v čase zrodil i z Marie Panny. Když tento krok, který nám otevírá svět Boží, s Boží pomocí učiníme, může se tak Ježíš díky němu a svatým svátostem znovu zrodit i v našem srdci, aby se tak skrze naši vnitřní proměnu k lepšímu znovu rodil i do tohoto světa.
Pastýři odešli z Betléma jinou, lepší cestou. Kéž by se něco takového o „půlnoční“ či „ranní pastýřské“ mši svaté stalo i s námi.
