HOMILIE: Od Boha se učíme chodit po jeho stezkách
Vydání: 2019/48 Papežovo poselství z Hirošimy, 26.11.2019
Adventní čas, přijímaný snad všemi našimi bližními jako předehra Vánoc, by pro nás křesťany měl být příležitostí uvědomit si několik základních skutečností, majících vztah k životu. Jde nám přece o život, i když nemusíme hned stát v situaci ohrožení. Užitečně prožitý život chceme přát druhým, stejně jako sobě. Avšak jak takový život vypadá? A nejen to. Leccos může vypadat dobře, ale ve skutečnosti to dobrým být nemusí. Jaké jsou předpoklady takového života, aby byl užitečný?
Dobře volíme, když si pro odpovědi na dané otázky otevřeme Písmo sv., a to hned knihu proroka Izaiáše, literaturu tak typickou pro adventní dobu. První čtení letošní 1. adventní neděle je právě z této knihy. Dozvíme se něco možná pro někoho až převratného: Hospodin, Bůh to je, od koho se máme naučit chodit po jeho stezkách. Kolik marných cest a zbytečně vysilujících dramatických etap máme za sebou jen proto, že jsme si chtěli chodit jen podle svého, jen svými cestami s přáním, někdy až povelem, aby nás na nich Bůh chránil! Často tak svéhlavá a urputná síla našeho ega nás stejně dovede k limitům, u kterých narazíme a padneme. Pokyn proroka Izaiáše učit se Hospodinovým cestám a chodit po nich, to není a nikdy nemůže být zbožný diktát. To je moudrá rada, biblické pravidlo. A když tentýž prorok ještě dodává, že jednou lidé „zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože, že nezdvihne již meč národ proti národu“, je to i výsledek sice namáhavých, ale doslova užitečných cest Božích, po kterých se dá chodit, neboť se na nich „neučí válce“, nýbrž pokoji.
Při naší druhé zastávce u 2. čtení téže adventní neděle nás sv. Pavel překvapí několika málo slovy: „vám“, „nám“ a „oblečte se“. Jeho list Římanům oprávněně můžeme chápat jako list poslaný nejen tehdejším obyvatelům Říma, ale i obyvatelům měst a obcí Čech, Moravy a Slezska. Jim všem je určena Pavlova připomínka, že „vám nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku“. Potom je tu i logický důsledek jeho šťastného upozornění, že „nyní je nám spása blíže než tehdy, kdy jsme uvěřili“. Konečně sám svatý Pavel dobře věděl, že s oním převlékáním v náboženském smyslu slova si nikdo nemůže vystačit jen s povrchní úpravou svého zevnějšku: kabát za kabát. Pokud kdokoliv z nás v upřímnosti své víry odloží s konečnou platností skutky temnoty, svléká ze sebe nejen svrchní šat, byť by byl sebekrásnější a sebehonosnější. Obléká se v Krista, stává se novým člověkem, prochází hlubokou proměnou.
Ježíšova vzpomínka na potopu a Noemovu archu, jak ji zachycuje o 1. adventní neděli Matoušovo evangelium, je ujištěním, že Bůh neničí své dílo ohněm ani potopou, ale očišťuje svět od špíny hříchů a všech kalů zla. Hřích a zlo mají být odplaveny a v ohni spáleny. Noemova archa je místem bezpečí a zajištění bohatosti tvorstva. V jeho době budila posměch a pohrdání, jako se vlastně vždycky dostavuje totéž v životě těch, kdo čekají na svého Pána a chtějí mu zůstat věrní, ať je to druhým vhod, či nevhod.
JAN BAXANT, biskup litoměřický
