Homilie: O kříži a číši vody
Vydání: 2017/26-27 Vydat se k prameni: na Velehrad, 27.6.2017, Autor: Stanislav Přibyl
Úryvek z Matoušova evangelia, který můžeme slyšet tuto neděli, je výzvou apoštolům k úplnému následování Krista.
Vztah k Božímu Synu je tak jedinečný a cenný, že má přednost před jakýmkoli jiným vztahem. Výzva platí pro všechny bez výjimky a životním úkolem každého z nás je uspořádat si vztahy tak, aby vztah k Bohu a k Ježíši, v němž poznáváme svého bratra i svého Pána, byl vztahem nejcennějším a nejdůležitějším. Nemusíme se bát, že nás takovéto výlučné přilnutí ke Kristu odloučí od druhých lidí. Je možné docela snadno dát Pána Boha na první místo, a přitom mít vztahy takové, jaké mají být: k manželovi či manželce, rodičům, dětem, sousedům, bratřím a sestrám ve farnosti. Tento vztah k Ježíši totiž rozšiřuje srdce, takže člověk je podle Kristova vzoru schopen lásky ke všem. O nic nepřicházíme, a mnoho dostáváme. Přijdeme jen o své sobectví – a to vůbec není špatné. Platí to, co řekl papež Benedikt XVI. při své inaugurační mši
(24. dubna 2005): „Nemějte strach z Krista! On nic neodnímá a dává všechno. Kdo se dá Jemu, dostane stonásobně. Ano, otevřete, dokořán rozevřete brány Kristu, a najdete pravý život.“
Součástí této bezvýhradné lásky k Ježíši je ochota nést kříž. Kříž není jen předmětem, popravčím nástrojem, ale je událostí, která se stala symbolem. Symbolem spásy, ale i symbolem utrpení. Nést kříž je přece synonymem slova trpět.
Ježíš nebyl tím, kdo přinesl na svět kříž. Spíše přinesl způsob, jak kříž nést. Nikoli jako nutné zlo, ale jako prostředek Boží milosti. Kříž, po tom všem, co se stalo pro nás a pro naši spásu, je ovšem také výčitkou všem způsobům života, které si kladou za cíl pouze si užít.
Kříž hlásá skutečnost, že utrpení stejně jako příjemné okamžiky patří k životu. Člověk však hledá způsob, jak oddělit potěšení od kříže. Je dobré si uvědomit, že jedno bez druhého se může stát nebezpečným. Snaha žít bez utrpení a bez bolesti nakonec vede k tomu, že se život může stát jedem. Co s životem, jehož závěr končí v bolestech a vidině blízkého konce? Taková bolest, pokud je bez naděje a příslibu radosti, ubíjí. I potěšení bez konce se stává utrpením. Dobrotami se přejíme a přepijeme, od tance bolí nohy, všechno se prostě jednou omrzí. Jakoby člověk, když je mu dobře, musel za to zákonitě zaplatit utrpením.
Že je potěšení jedovaté ovoce a utrpení nutnost, se zdálo být od počátku dějin železným zákonem, který se nemůže změnit. Pak ale přišel někdo, kdo vzal na sebe utrpení ne jako nutnost, ale jako projev lásky, a ten konečně rozetnul ono prokletí. Mluvím o Ježíši Kristu. On byl sice ke smrti kříže odsouzen, ale zároveň tuto smrt dobrovolně přijal jako nevinný Beránek, který snímá hříchy světa. Svou smrtí přemohl smrt a dal nám život, který je zdrojem skutečné radosti a potěšení, protože ačkoli nebude mít konec, nebude utrpením a nudou jako všechny radosti, které nyní prožíváme, a které se nakonec omrzí. Máme se opravdu na co těšit. Jen nezapomínejme občas někoho počastovat číší studené vody, protože právě to je ta vstupenka do radosti.
P. Stanislav Přibyl CSsR
Sdílet článek na:
