HOMILIE: Nežárli a nebraň tomu
Vydání: 2021/39 Potomek sv. Ludmily na Tetíně, 21.9.2021
„Zabraň jim v tom!“ (Nu 11,28) dožaduje se Jozue v prvním starozákonním čtení na Mojžíšovi, když se dozvídá, že dva muži, kterým se spolu s dalšími osmašedesáti dostalo daru promlouvat z vnuknutí, neprorokují ve stánku úmluvy, ale na jiném místě. „Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem,“ (Mk 9,38) říká Jan v úryvku Markova evangelia, který připadá na tuto neděli, poté, co spolu s ostatními apoštoly zahlédli kohosi, jak v Ježíšově jménu vyhání zlé duchy.
V obou příbězích se setkáváme s horlivými „pracovníky“ (Jozuem, Janem), kteří si stěžují u svého „nadřízeného“ (Mojžíše, Ježíše), možná tak trochu žalují, protože mají pocit, že se něco vymklo kontrole, něco se děje tak, jak nemá. Ne že by se dělo něco špatného – proroci prorokují pod vlivem ducha, který jim byl dán stejně jako ostatním. Dokonce čteme, že k tomu byli písemně pověřeni – měli na to dekret, řekli bychom dnes. Přesto ale Jozue zvedá varovný prst: Neděje se to tak, jak má. Prorokovat se má na místě určeném, tam uvnitř ve stánku úmluvy, na posvátné půdě, a ne jen tak někde v táboře. Něco dobrého se tu děje mimo kontrolu, mimo systém, nestrukturovaně, neorganizovaně, a to Jozua znepokojuje. Mojžíš jeho znepokojení dokonce diagnostikuje jako žárlivost.
Podobně se to děje v evangeliu: kdosi koná zázrak, osvobozuje někoho z moci zlého ducha, dokonce v Ježíšově jménu, ale není náš, neznáme ho, nemáme ho v seznamu, nemáme na něj žádné páky. Když bychom Mojžíšovu i Ježíšovu odpověď na tyto stížnosti a obavy shrnuli do dvou slov, zněla by: „Nežárli a nebraň.“
Ve světě se jistě děje mnoho zla, od kterého se právem jako křesťané distancujeme. Děje se však také mnoho dobrých a krásných věcí, často i na místech, kde bychom je třeba ani nečekali. Působení ducha Božího nelze spoutat místem a časem, ani našimi lidskými předpisy a nařízeními. Nelze je vměstnat do ohrádky. Boží dílo se děje i mimo „stánek úmluvy“, mimo kostel, mimo křesťanské organizace, mimo viditelné hranice církve, tam někde venku „v táboře“. Možná jsme ten nejsilnější prorocký hlas nezaslechli v kostele při kázání, ale třeba od přátel, v práci, od manželky či manžela, nebo dokonce od svých dětí, o nichž Ježíš v následující kapitole evangelia rovněž říká: „Nebraňte jim.“ (Mk 10,14). Možná se někdo odvolává na Ježíše a čerpá z něj inspiraci pro svůj život a své konání, aniž by byl jeho učedníkem, hlásil se k církvi, chodil do kostela. Třeba nám, trochu vyprahlým a unaveným Kristovým učedníkům, podává svým příkladem občerstvující sklenici vody a povzbuzuje nás k životu z evangelia. Nežárleme na něj. Je s námi a nepřijde o svou odměnu.
ONDŘEJ DOSKOČIL, jáhen a nemocniční kaplan
