HOMILIE: Nezapomenout, co jsme dostali o Vánocích
Vydání: 2020/2 Koledují ve vlaku i v divadle, 7.1.2020
Dnešní svátek stojí na rozhraní Vánoc a liturgického mezidobí. Událost samotnou nám zachycuje evangelium, v němž zřejmě nelze nepostřehnout jakousi tajemnou atmosféru.
Je to tím, že Ježíšův křest je epifanií, kdy Bůh vychází ze své skrytosti a zjevuje se člověku. Proto i jednotlivé prvky vyprávění mají nejen historický, ale i symbolický význam. Jen tak se podařilo evangelistovi vměstnat do vyprávění zjevení Ježíšovy totožnosti jediného – milovaného – Syna, zjevit celou Nejsvětější trojici – Otcův hlas, Syna a Ducha Svatého v podobě holubice, a zároveň vyprávět událost, která zahajuje jeho veřejné poslání. Dialog s Janem Křtitelem poodkrývá smysl Ježíšova křtu, který přijímá, aby naplnil Otcův záměr, jímž je spása hříšníků. Ač Syn křest nepotřeboval, neboť nespáchal hřích, sestoupil do vody, aby se s hříšníky solidarizoval a symbolicky z vod Jordánu přijal ty hříchy, které tam před ním lidé symbolicky odložili. Naplnil tak to, co píše sv. Petr (1 Pt 2,24): „On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě.“
Ježíšův křest patří jednak k Vánocům a jednak k liturgickému mezidobí, které začíná po této neděli. Ježíš přijetím křtu zahajuje své vykupitelské poslání, v němž nyní pokračuje církev. Vánoční rozměr Ježíšova sestupu do Jordánu se odhaluje v tom, že je v určitém smyslu pokračováním jeho sestupu z nebe na zem, jeho kenoze neboli ponížení. Dlužno říci, že vtělení je neskonale větší ponížení, protože překonání mezery, která dělí Tvůrce od jeho tvora, je nesrovnatelně větší než mezera, která dělí člověka spravedlivého od hříšníka. Jedno i druhé sestoupení spolu souvisí. Tím, že se Ježíš nezdráhal u Jordánu zařadit do zástupu hříšníků, nám projevuje svou lásku, s níž vychází od Otce, aby se vydal na pouť touto zemí „hledat a zachránit, co zahynulo“ (Lk 19,10). Zároveň nám Ježíšův sestup do vod Jordánu vysvětluje, co přivedlo Boha na zem – že je to jeho láska k nám lidem.
Ježíšův křest nás zve na dvojí pouť, podobně jako byl počátkem Ježíšovy pouti: pouť duchovní, kdy se necháme pozvat, abychom nezapomněli, co jsme dostali o Vánocích, a stále znovu a znovu se k tomu vraceli a z toho žili. Pouť životní praxe – protože náš křest je následováním Ježíšova křtu. A jako on v něm zcela naplnil Otcovu vůli a přijal Otcovo poslání záchrany lidstva, jsme i my pozváni spolupracovat s Ježíšem na tomto poslání pro dobro našich bližních, a tak se mu denně připodobňovat. Nakonec se obě pouti setkávají: Ježíše poznáme na cestě uskutečňování Otcovy vůle a stejně i Otcovu vůli dokážeme splnit jen tehdy, když budeme poznávat Ježíše, nebo lépe, budeme-li jím poznáni.
P. ŘEHOŘ J. ŽÁČEK OPraem.
Sdílet článek na:
