Jak se dnes učí homiletika? Dbalo se dříve při výuce na něco, co dnes chybí?

 

Homiletiku lze při výuce pojmout různým způsobem. Může to být, stručně řečeno, výuka, jak se dobrat k hodnotnému obsahu homilie nebo jak homilii co nejlépe literárně vystavit a prezentovat. Ideálně je samozřejmě potřebné obojí. Záleží ale mimo jiné na vyučujícím, zda je spíš založením literát a rétor, zanícený biblista či schopný katechetik atd. Pokud jde o minulost (první polovina minulého a předminulé století), převládalo zřejmě rétorické hledisko.

 

Vychází ze školy hotoví kazatelé?

 

Nikoliv. Mnohdy vycházejí spíš „kopie kazatelů“, kteří dotyčného zaujali. Zpravidla si teprve časem kazatel osvojuje svůj vlastní styl.

 

V čem se kázání liší například od přednášky?

 

Stručně řečeno: Přednáška má předat vědomosti, poučit. Homilie (a o té zde stále mluvím) je součástí liturgie. Má do ní tedy tematicky i formálně „zapadat“. I když má v sobě homilie zčásti výukový moment, není to moment hlavní. Oficiální církevní text, totiž Úvod k misálu, říká:

 

Hlavní část bohoslužby slova tvoří čtení z Písma svatého proložená mezizpěvy. Homilie, vyznání víry a přímluvy neboli modlitba věřících ji rozvíjejí a uzavírají. Ve čteních, která homilie vykládá, Bůh mluví k svému lidu, zjevuje tajemství vykoupení a spásy a nabízí duchovní pokrm. A dále: Homilie je součástí liturgie a velmi se doporučuje. Je totiž nutná k posile křesťanského života. Má být výkladem zaměřeným na něco z přečtených úryvků Písma svatého anebo výkladem některého mešního textu, s přihlédnutím k právě slavenému tajemství anebo ke zvláštním potřebám posluchačů.

 

Jak má být homilie dlouhá?

 

„Tak akorát“ – což znamená přiměřeně dlouhá podle složení účastníků bohoslužby a podle teploty v kostele. Norma na to není, ale uvažme, že průměrně schopného kazatele lze s pozorností poslouchat asi deset, maximálně patnáct minut. Což platí pro dospělé, ne pro děti! A ještě jinak: Homilií má kazatel posloužit posluchačům, ne svému egu!

 

Číst, nebo mluvit spatra?

 

Samozřejmě je lepší nečtený přednes připravené homilie. Ale lépe je kultivovaně číst než nekultivovaně (s prominutím blekotavě) mluvit spatra. A nejhorší je, když kazatel vlastně neví, co chce říct, a doufá, že na to přijde až při homilii samé.

 

Nakolik je možné, aby kazatel reagoval kupříkladu na dění v kostele?

 

Pokud reaguje, neměl by reagovat zlobně. Vtipnou poznámku si může leckdo dovolit, ale homilie není diskuse – čili na kazatelovy reakce dost dobře nelze reagovat z pléna. Jde potom o výrazně jednosměrnou komunikaci, což může působit tak, že byl někdo „seřván“ (ba přímo to tak může být).

 

Je stále hlavním účelem kázání vyložit příslušné nedělní čtení, nebo (i) něco dalšího?

 

Viz výše – citace z úvodu k misálu. Rozhodně ale nevykládat všechna tři čtení. A stále platí, že homilie je součást liturgie, ne výuková hodina. Homilie má sloužit liturgii a věřícím, ne že si kazatel poslouží homilií jako osobní veřejnou tribunou!

 

Dnešní kázání často obsahuje humor, aktualizaci či něco osobního. Jsou to prvky, které zde nesmějí chybět?

 

Zde platí: všeho s mírou a s ohledem na to, co si může dotyčná osoba dovolit. Domnívat se, že musím být za každou cenu vtipný nebo osobní, je omyl. Jakmile se míra překročí, stává se z takovýchto prvků věc posluchače obtěžující.

 

Řadu informací vnímáme primárně vizuálně, na mluvený projev se naopak soustřeďujeme hůř. Není to výzva pro kazatele – obohatit slovo například promítáním?

 

Nikoliv. Můžeme to doložit známou zkušeností, že závažnější a náročnější texty se lépe prezentují a lépe vnímají v rozhlase než v televizi. Klipová kultura neumožňuje podstatněji rozvíjet myšlenky, předává hotové úseky.

 

Jsme velmi citliví na jakékoli napomínání. Může kazatel přesto své ovečky z kazatelny napomenout? Není naopak někdy toho moralizování příliš?

 

Napomenout, potěšit, povzbudit – to jsou schody, po nichž je dobré stoupat a nezůstat na tom prvním (který by mohl být nejnižší). Záleží také na věku a neformální autoritě kazatele. To, co si může dovolit říci papež František v ranním kázání u sv. Marty, si nemůže dovolit říci novokněz. A „tepání zlořádů“, kdy si to kazatel suverénně vyřizuje s nepřítomnými hříšníky, sice mnohého posluchače potěší („ten jim to dal!“), ale není k ničemu.

 

Může být dobrý kazatel nepohodlný, nebo má naopak posluchače „hladit po srsti“?

 

Ne jedno, nebo druhé, ale oboje – viz například papež František.

 

Jak se kněz může vyvarovat toho, aby nebyl po pár letech tzv. vykázaný? Co může stále nového říkat například o počátku půstu? Jak zabránit tomu, aby se neopakoval?

 

Opakování není to nejhorší, sdělování stále stejné myšlenky (problému, výzvy) je ovšem unavující. Přemýšlí-li dotyčný vytrvale o Božím slově a o světě, v němž žijeme, a o lidech, které má před sebou, nebude to s tím opakováním tak zlé. Pokud by jen přednášel jednou připravená „výborná kázání“ nebo standardní napomenutí, bude se muset asi tak každých šest let nechat přeložit. Jestliže chce mluvit o Bohu a jeho díle s námi, nemůže téma vyčerpat.

 

Bývají mladí kazatelé k posluchačům náročnější, zatímco ti starší spějí k moudrosti, která mnohé chápe? A jak to odlišit od rezignace?

 

Mladí někdy mají snahu uplatnit všechno, co se museli na fakultě naučit. Nebo být za každou cenu originální – to ale také nejde dlouho. To většinou časem přejde. My starší jsme zase v nebezpečí ustrnutí, případně v negativním postoji k současnosti, která se může jevit ve stáří víc a víc cizí. A v nebezpečí rutiny, která vede náš projev k neživotnosti, byť někteří posluchači budou rádi, že slyší stále to samé, co se jim líbí.

 

Máme se v kazatelství co učit od evangelíků?

 

Jak od kterého. V každém případě je dobré nechat se inspirovat poctivou prací s biblickým textem, kterou má příprava kázání začínat.

 

Mají kněží zpětnou vazbu? Co věřícím v kázních nejvíc chybí a co si naopak pochvalují?

 

Zpětná vazba je potřebná, ale může být zavádějící – protože prakticky každé kázání vám někdo pochválí a jiný zkritizuje. Jde o to, koho tedy budu poslouchat a jak se vypořádám s tím, že homilie není koncert na přání, ale současně má být posluchačům k užitku (což je něco trochu jiného, než že se „líbí“).

 

Rozhodně je dobré si čas od času poslechnout vlastní projev ze záznamu, což – zdá se – málokdo dělá, jinak by se musel mnohý ve svém projevu „opravit“. Věřícím (právem!) vadí homilie nepřipravené, mluvení nekonečné a plné moralizování. Ze své zkušenosti bych řekl, že homilie jsou nejkritizovatelnější položkou ve službě kněží (jáhnů i biskupů). Ale zřejmě to nemá na jejich kvalitu žádný vliv.  Nezapomeňme také, že každý provozovatel uvedených nešvarů má i své obdivovatele.